přihlásit (s)registrovat konference
  v     v  
  Články  Aktuality  Seznamy  Knihovny 
25. prosince 2011
Jiří Vrbík Ing.

Kostlivec ve skříni


Kazuistika léku Natrum bromatum


Myslím, že tento případ ukazuje velmi dobře mentální stav pacienta, který potřebuje Natrum bromatum.
Žena 38 let, učitelka angličtiny.
Přichází kvůli opakovaným virózám, zánětům močových cest, migrénám a PMS. Stěžuje si též na frigiditu, která se objevila po porodu. PMS začíná asi týden před menstruací, bývá při něm popudlivá, podrážděná, vše ji vytáčí, reaguje nepřiměřeně na děti. Začátek potíží se datuje od dvaceti let, když brala antikoncepci. Tehdy ji přepadala trudomyslnost, nemluvila, měla pocit žáby na hlavě, která ji nechce pustit, byla stále ve střehu, útočná. Stav se zlepšoval pláčem po kterém mívala vysoké pocity viny z toho, jak se chová vůči příteli. Tyto potíže měla asi šest let, pak byla v relativním klidu a k opětovnému zhoršení došlo po prvním porodu. Po větší fyzické zátěži např. jízdě na kole, lyžích nebo běhu mívá migrény. Předtím cítí nahromadění energie v hlavě, zlepší se když si chladí hlavu studenou vodou. Běhá ráda po lese, označila to jako lásku k pohybu. Potřebuje ze sebe vybít energii, vypláchnout si mozek protože se potřebuje oprostit od myšlenek, neustále v hlavě něco řeší.

Zeptal jsem se, co v těch myšlenkách řeší:
„Je to jako když žijete ve druhém světě, ve světě snění a představ. Řeším výčitky svědomí z toho, co jsem komu řekla nebo jak jsem to měla říct nebo jak to řeknu. Trpím vnitřní samomluvou. Je těžké na nic nemyslet. Nevnímám okolí, někudy projdu a nevím kudy. Vylepšuji si realitu výplody fantazie. Snění je vždy pozitivní. Vidím se jako hrdinka ve filmu který jsem viděla, vymýšlím si, jak bych reagovala. Někdy v duchu obviňuji sama sebe když mám pocit, že jsem něco udělala špatně. Chtěla bych být s každým zadobře, mám potřebu se stále někomu omlouvat. Jsem málo asertivní, nechodím do konfliktů, je těžké pro mne říci někomu ne, nechtěla bych nikoho zranit. Když už se někdy pohádám, cítím pocit viny jakobych tomu druhému ublížila. Pak o tom stále přemítám, mám potřebu se vnitřně ospravedlňovat.“

Zeptal jsem se, čím může člověk druhému nejvíce ublížit:
„Říct mu, co si on nemyslí, vpálit mu, jak si to myslíte vy“.

Chtěl jsem, aby mi uvedla nějaký konkrétní případ ze svého života, kdy se takto cítila. Uvedla mi dvě příhody z dětství. V té první udělala při vyučování něco za spolužáka, za co ho potom učitelka pochválila. Cítila křivdu, že nepochválila ji a že se ten kluk nepřiznal. Druhý zážitek byl z lyžařského kurzu, na kterém přejela dětem lyže, protože neuměla zastavit. O obou těchto příhodách se jí potom dlouho zdávalo, budilo ji to ze spaní.

Chtěl jsem vědět, jaká je její představa o sobě v pozici hrdinky:
„Je to obraz slečny všemi obdivované. Všechno dokáže, je superman, je to romantické snění. Nemá to nic společného s mojí profesní kariérou. Dělá mi to dobře, naladí mne to na dobrou strunu, ukájím se v tom pocitu. Potřebuji obdiv, pochvalu. Pokud ji získám, mám z toho dobrý pocit. Zpívám ve sboru, vybrali mne mezi nejlepší. Je to pro mne velká pocta. Kritika mne naopak strašně sráží. Vede k sebeobviňování, hledání vlastních chyb.“

Zeptal jsem se, jak se cítí v životě:
„Dobře, jsem ráda na světě. Snažím se být optimistická, přestože v maličkostech jsem pesimistka. Z určitých věcí, které mne čekají, mám obavy. Třeba o vztah s manželem, jestli to se mnou vydrží. Protože se bojím, že za dvacet let nebudu dost dobrá, vyjdu z kurzu, budu opotřebovaná – zase v tom je to sebeobviňování. Mám nedostatek sebevědomí, na střední i vysoké škole jsem se stále srovnávala s druhými. Měla jsem pocit nízkého IQ vůči druhým. Nejsem bavič. Ostatní reagují rychleji. Já myslím pomalu, dlouho mi trvá, než vymyslím vtipnou nebo inteligentní repliku. Chodila jsem do výběrové jazykové základky, cítila jsem se tam jen na průměr. Stále jsem měla strach že zklamu, nesplním očekávání.Od školních let těžko pronikám do kolektivu, to přetrvává – umět se bavit, najít to téma o čem. Občas mám blok v hlavě, náhle zastavené myšlení. S manželem jsme oba tiché typy, nemluvní. Nevím o čem si povídat. Snažím se najít téma, odezva je minimální. Cítím nespokojenost, vnitřní neklid, jsem jako na jehlách. Je to obrovská vnitřní snaha přijít na nějaké téma, o kterém bychom mluvili. Jsem stále ve střehu, kdy konečně někdo z nás něco řekne. To napětí mi vadí, jsem z toho negativně naladěná, zklamaná jak ze sebe, tak z něj.“

Dozvěděl jsem se, že špatně usíná, protože se jí hlavou honí myšlenky. Zdává se jí o hadech, vnímá je jako nepřátele, vrahy, má z nich strach. Je zimomřivá, nesnáší otužování a studenou vodu. Nemá ráda přímé slunce a vedro, trpí na úpaly a migrény. Vždy se zlepšuje venku na čerstvém vzduchu, pohybem, procházkami v přírodě bez lidí. Miluje moře, přitahuje ji, vnímá jeho sílu a energii. Ráda v něm plave, noří si hlavu do vody, má pocit že voda rozpouští její problémy.

To je to nejdůležitější z úvodního vyšetření.
Již mé první předpisy byly založeny na složce Bromu kvůli jejím silným pocitům viny. Nebyly však dostatečně přesné. Přesto po nich došlo k výraznému dočasnému zlepšení některých psychických i fyzických potíží. Zlepšila se nálada, snížila se potřeba denního snění, zvýšila se energie, nebyla migréna. Měla pocit zklidnění v hlavě, pocit že má hlavu mnohem lehčí. Zažila čtyřdenní úžasný pocit svobody, bylo jí vzdušně, cítila se jako by jí bylo dvacet let. Pak se dostavil pocit, čím si to zasloužila, že má tak dobrý život, že ho není hodna, že přijde nějaký trest: „Jsem nedokonalá, nejsem stoprocentní, nejedu na 100%. Mám pocit, jakobych dělala hrozně málo v tomto životě, že nenaplňuji ten program, pro který jsem určena. Zároveň mám obavy, jestli na to budu stačit, jestli budu dost dobrá.“ Před menstruací zažila silný záchvat frigidity, bylo jí nepříjemné, když se jí manžel jen dotýkal. Uvažovala o tom, zda se nezmýlila v pohlaví. Pocity odporu k doteku popsala takto: „Jako když máte chřipku a bolí vás kůže, nechcete si na ni nechat sáhnout, celé tělo se naježí. Snažíte se uhnout před dotekem jako před cizí osobou, kterou si nechcete pustit k tělu, cítíte odpor, mrazení. Nechci to, nedokážu to manželovi sdělit, potlačím to. Rozbrečela jsem se z pocitů viny, lítosti, beznaděje.“
Předepsal jsem Antimonium bromatum 30C (Antimonium - denní snění, odpor k doteku, Brom - pocity viny). Opět jen dočasná úleva.

Příště jsem se vrátil svým dotazem k jejímu postoji, který vyjádřila v úvodním vyšetření a zeptal jsem se, kdy se cítí útočná, ve střehu:
„Nejsem napjatá celý den, jen v tu chvíli, když se něco stane. Vyletím, seknu, vyleju jed, jsem agresivní. Až se mi to líbí, jak jsem v tom okamžiku hnusná. Líbí se mi být zavřená v tom pocitu vzteku, způsobovat tím tomu druhému bolest. U PMS si tu oběť najdu, například děti.“

Zaměřil jsem se na problém frigidity. Řekla mi:
„Jde o pocit, že to k životu nepotřebuji. Chybí emocionalita, zabere mi to moc energie vzbudit v sobě nějakou emoci. Nemám z toho pocit potěšení, je to bolestivé. Chci to mít rychle odbyté, mít klid. Je to nudná rutinní záležitost, která mě otravuje. Jako u zubaře nebo na gynekologii. Z toho trpí náš vztah, Přistoupím na to protože nedokážu snést tu atmosféru mezi námi. Nevidím za tím toho druhého člověka, vnímám jen svůj problém, vlastní nedokonalost. Souvisí to s mojí vnější vizáží, nespokojeností s tím, jak vypadám. Stydím se za některé partie svého těla, chci být pro ostatní v tomto směru dokonalá.Vadí mi pohledy lidí, vykládám si je negativně, jako kritiku. Utvrzují mne v té mé myšlence nedokonalosti – tělesné, duševní, vědomostní. Nebráním se tomu. Ten člověk má pravdu, přijmu to jako fakt. Pro mne je dokonalost nedostižná meta a zároveň životní hnací motor – snaha se po celý život zlepšovat a zbavovat se vad. U druhých lidí mi nedokonalost nevadí, ospravedlňuji ji. Jde o to srovnávání se. Já nepotřebuji být nad někým, nejlepší. Vadí mi být nejhorší, špatná, potřebuji být alespoň průměr. Na VŠ jsem se pořád s ostatními srovnávala, měla jsem pocit, že nedosahuji ten průměr. Byl to svazující pocit, jako svěrací kazajka. Po ukončení VŠ se dostavil pocit úlevy. Dnes z takové skupiny odejdu, nebo si najdu skupinu s nižší úrovní. Vždy jsem mívala pocit, že jsem nechtěná, že se vtírám.Byla jsem opatrná, abych neprovedla něco nepříslušného a nebyla proto odmítnutá. Bylo by to pro mne obrovské zklamání, že jsem nesplnila očekávání těch lidí. Cítila bych se jako přítěž, závaží, nepřijatá a negativně hodnocená. Potřebuji ke svému životu pochvalu, vzpruhu. Manžel je introvert, od něj nedostávám tu potřebnou pochvalu. Já pak nevím, na čem jsem. Nevím, co dělám v jeho očích špatně, co bych měla zdokonalovat – vede to k nejistotě, neklidu a strachu. Že mi jednou řekne, co mu vadilo celý život a opustí mne. Nemám šanci se zdokonalovat, nevím v čem!“

Znovu jsem si nechal popsat její pocity, týkající se doteku manžela:
„Je to neskutečná bolest, když se mě chce dotknout. Ucukávám kvůli té bolesti. Otřesu se odporem, nechutí. Uvnitř cítím křečovitost, sevření. Jakoby mne to mělo mučit. Utekla bych, někam bych zalezla - třeba pod peřinu, schoulila se do ulity.“


Tato poslední věta mne přiměla uvažovat o lécích z moře. Nakonec jsem se rozhodl pro lék Aqua marina, blízký léku Natrum muriaticum. Mangialavori uvádí: „Hlavní rozdíl mezi těmito léky je v hlubokém pocitu nedostatečného sebevědomí. Aqua marina se cítí velmi neschopná, má hluboký pocit nedostatečnosti, který Natrum muriaticum nemá. Stále se srovnává s ostatními, má pocit vlastní ošklivosti, neschopnosti, že není dost dobrá, že je na ní něco špatně, že je pozorována a ostatní si všimnou její neschopnosti. Je mnohem nesmělejší a plašší než Nat-m. Má zábrany, stydí se ukázat jaká je. Výsledkem je obvykle špatný vztah k sexu. Obranou strategií je uzavřít se ve svém bezpečném zázemí, schovat se.“

Tento popis mi na pacientku velmi dobře odpovídal, takže jsem jí podal Aqua marina 30C. Po léku okamžitě vymizel kašel, který ji v té době už tři týdny trápil. Měla silnou jednodenní migrénu a po ní se na půl dne objevila bodavá bolest v kříži vpravo, o které pacientka prohlásila, že souvisí s patetickou láskou. To mne zaujalo a požádal jsem ji o vysvětlení:

„Byla to platonická láska, vztah na čtrnáct dní, láska na první pohled, nečekaná záležitost krátce po svatbě. Nebylo pro mne možné vstoupit do toho vztahu, dusila jsem to v sobě. Měla jsem strach z odsouzení, představovala jsem si reakci obou našich rodin. On byl cizinec, Američan, nevěděla jsem nic o jeho zázemí. Nikdy jsem se mu nesvěřila, on nevyvíjel aktivitu, chápal ten můj stav po svatbě. Bála jsem se zklamání, toho, že kdyby ten vztah nevyšel, nemohla bych se vrátit zpět. Cítila jsem obrovskou lítost, že nemohu ten krok udělat. Z mé strany to byla obrovská životní oběť, v té chvíli jsem se zřekla opravdové lásky. S manželem jsem nikdy nic podobného nezažila. Brali jsme se po devítileté známosti, byl to sňatek z rozumu. Mám manžela ráda, posouvá mne dopředu, je sečtělý, rozumný, sportovec. Byla to jistota že mě má rád, že bude dobrý otec – to bylo pro mne důležité. Věděla jsem však, že mne nikdy nepochválí, měla jsem pocit, že do sebe úplně nezapadáme. Bojím se, že když se totéž stane manželovi, že on se neobětuje. S Američanem jsem prožívala empatii, která v mém manželství nebyla. Cítila jsem, že mi víc rozumí, byla s ním snadná komunikace, měla jsem si s ním o čem vyprávět. V dospívání jsem se lehce zamilovávala, jakmile si mne někdo všiml. Byly to platonické lásky, nikdy jsem nikomu ten cit nevyjevila. Ta časná, snadná a rychlá zamilovanost se přenesla až do dospělosti. Po čtrnácti dnech skupina Američanů, ke které patřil, odcestovala. Po třech dnech jsem dostala ošklivou chřipku a pak jsem byla šest víkendů po sobě nemocná. Měla jsem šílené migrény a tu zmiňovanou bolest zad. Bylo to období, kdy jsem chtěla zapomenout na těch čtrnáct dní s Američany. Cítila jsem lítost, proč se to muselo stát mně, že s ním nemohu být, že mi chybí, lítost, že jsem byla postavena před tuto těžkou životní volbu. Bránila jsem se další korespondenci s ním abych se nezraňovala, přitom jsem však stále očekávala, kdy od něj přijde zase nějaká zpráva. Utíkala jsem se do nereálných světů, do snění. Postupně jsem si ale v průběhu let zakazovala na tento zážitek myslet a nakonec jsem ho úplně vytěsnila ze svého vědomí. Nemohla jsem vám o něm říct dřív, nevybavoval se mi a teprve ta migréna a bolest zad po předchozím léku mi jej přivedla zpět do vědomí.“
Domluvila a já jsem pozoroval, jak se usilovně snaží zakrýt emoce a zadržet slzy. Zeptal jsem se, co v tomto okamžiku cítí. Řekla mi: „Cítím úlevu. Jsem ráda, že jsem vám to dokázala říct.“

Byl to její kostlivec, kterého ukrývala ve skříni. Komu by se nevybavilo Natrum muriatikum s jeho tématem dávného zklamání v lásce. Její pocity viny, vlastní nedokonalosti a neustálého srovnávání se s ostatními však vedou ke složce Bromu. Lékem tedy musí být Natrum bromatum. Mentální obraz léku je téměř stejný jako u Aqua marina, ale obsahuje i pocit viny, který u léku Aqua marina není zmiňován.

Mangialavori uvádí (kompilát z jeho přednášek o různých solích Bromu):
„Brom má vysoké ideály. Téma Bromu je silný pocit viny za nesplnění očekávání (svého, přátel, rodičů, okolí, rodiny, světa…). Jeho super-ego je zdrcujícím soudcem, který neustále odsuzuje všechno, co udělá. Pocit viny Bromu je interní a sebetrestající. Trpí, protože má pocit, že je nedostatečný a neschopný. I když se bude snažit sebevíc naplnit očekávání nebo představu svého ideálu, povede se mu to sotva na deset procent. Cítí neustálý rozpor mezi tím, co by měl dělat a dělá, není mu dovoleno být sám sebou. Nemá svobodu dělat to co chce, protože je to protikladem toho, co se od něj očekává.“

Podal jsem proto Natrum bromatum 30C.
Po léku došlo k velkému uklidnění. Řekla mi, že se cítí velmi dobře, lehce, optimisticky a radostně. Natolik, že jí už úplně vypadla pravá příčina z hlavy, že už na ni ani nevzdechne. Denní snění se v průběhu měsíce objevilo pouze jednou asi na jednu hodinu. Nebylo jí příjemné, měla při něm pocit, že ji vytrhává z reality. Začaly se jí ve velké míře zdát příjemné milostné sny. Zcela vymizel odpor k doteku, její problém s frigiditou se prý postupně urovnává. Řekla: „Dívám se teď mnohem lépe na svého manžela. Nemám pocity viny, neobjevily se ani tehdy, když jsem cosi zvorala, což by kdykoli dříve vedlo k velkému sebeobviňování. Mám větší sebevědomí, necítím překážky, chci být dobrá v tom co dělám i ve svých koníčcích. Je to bezva, ještě nikdy v životě jsem se takhle necítila. Je to ohromné dobrodružství. Už vás chápu proč jste se pouštěl do studia těch x metrů knih a informací."
Kostlivec byl odhalen, vytažen ze skříně a odklizen do kontejneru.

Poznámka: Nemyslím si, že by jedna dávka léku dokázala trvale změnit tak hluboký a dlouhodobý mentální stav. Myslím, že v průběhu dalších měsíců bude zapotřebí dávku léku čas od času zopakovat, než dojde k úplné úpravě jejího nevědomí.




zobrazit všechny články tohoto autora
logo.gif
titulní strana

publikační server
Homeopatie.
Ivories.CZ
přeji si zasílat
na můj e-mail:

autoři
měsíc
slunce
východ:07:49
západ:16:33
(50E 15N)
kontakt

vaclav.hrabak

volny.cz