přihlásit (s)registrovat konference
  v     v  
  Články  Aktuality  Seznamy  Knihovny 
13. ledna 2010
Kateřina Lucká MUDr.

Nejvíc vás naučí vaši pacienti


Rozhovor s Massimem Mangialavorim


Jak jste se dostal k homeopatii? Vím něco o vaší cestě do Jižní Ameriky, mohl byste mi o ní vyprávět ? Co jste tam dělal a jaký to mělo na vás vliv?

Jen stručně, protože je to dlouhé povídání a také dosti osobní... Hodně jsem se zajímal o antropologii a systémový přístup k medicíně, včetně psychologie a podobně. Dostal jsem příležitost studovat se skupinou antropologů onu magii Jižní Ameriky. Přijal jsem tuto nabídku koncem studia na lékařské fakultě, bylo mi čtyřiadvacet let. Cesta měla trvat pár týdnů, ale využil jsem možnosti zůstat déle.
Čirou náhodou jsem potkal pár zajímavých lidí, kteří měli kontakt s opravdovými šamany. Pozvali mne a tak jsem navštívil pár jejich vesnic, hlavně v Columbii, kde provádějí výcvik šamanů. Odvedou je od rodiny ve věku pěti šesti let a do jednadvaceti nebo dvaadvaceti let je trénují. Byla to pro mne velmi významná zkušenost.
To, co tito lidé znají, není v rozporu se západní medicínou, ale s ní komplementární. Nicméně jejich vědění se nedá předat pomocí knih. Mají dokonce mýtus, podle kterého byla jejich kultura téměř zničena zneužitím technologie. Poté se někteří moudří lidé rozhodli pokračovat, aniž by se dopustili stejných chyb. A tak bylo zakázáno použití kola, psaní a využití kovu. Jen si to představte, zakázat hned na začátku vývoje nějaké kultury použití kola, písma a kovu... je to něco naprosto odlišného.
V naší kultuře se pokoušíme posbírat co nejvíc informací, víc a víc, a v určité chvíli musíme to, co jsme nasbírali, použít a zjistit, jestli to funguje, jestli je to to pravé. V jiných kulturách je přístup naprosto opačný. Učíte se, JAK získat jistotu sám v sobě, jak získat důkazy o něčem tím, že budu usilovně a pečlivě vylepšovat svou vlastní citlivost, svou schopnost něco poznat. Je to vlastně obráceně.
V praxi to znamená, že znají poměrně málo léků z bylin, kovů či zvířat, ale vědí, jak přesně rozeznat, co je charakteristické v substanci či v pacientovi a čím jsou si podobné. Je to úžasné, když vidíte, jak tito lidé velmi úspěšně léčí mnoho potíží a chorob, jak mentálních, tak fyzických. A zajímavé je, že my to vnímáme jako magické, zatímco z jejich pohledu je to prostě nejpřirozenější způsob kladného přístupu k přírodě. Není to tak, že by něco cítili díky nějaké teorii... Když řeknou, že cítí, k čemu je dobrý ten či onen lék, tak se o to mohou podělit se všemi, kdo tuto substanci znají, realistickým, praktickým a přímým způsobem. Jim by se stejně tak mohlo zdát magické to, že auto chodí bez koní, a že letadlo létá...
Obecně vzato, to, co se jeví jako magické moderní medicíně a některým moderním antropologickým studiím, je dosti vzdálené od jejich reality a toho, co tito lidé praktikují. Přemýšlejme o tom a pokorně připusťme, že i naše medicína pochází právě z tohoto přístupu k přírodě. Teprve později jsme přišli na to, proč digitalis, proč kůra vrby atd. fungují, aspirin používáme pouhá desetiletí a užití prostaglandinů v naší medicíně je věc poměrně nedávná. Měli bychom se sami sebe ptát, jak je možné, že na mnoha místech země byli lidé schopni rozeznat a používat tyto substance. To mne velmi zaujalo.
Když jsem se vracel, potkal jsem v Kolumbii chlapíka, byl to slavný homeopat, který pracoval v Bogotě. Měl velkou kliniku, chodila za ním spousta lidí, pak přišlo zemětřesení a klinika byla zničena. Rozhodl se změnit naráz svůj život, usadil se u pralesa a začal léčit chudé zadarmo. Byl to fascinující člověk. Mnohokrát jsme spolu dlouze hovořili a on mne pozval, abych u něj nějakou dobu bydlel.
Hovořili jsme o mých studiích „magické“ kultury. To, co jsem se od něj dozvěděl o homeopatii, bylo určitým způsobem podobné. Šamani také používají léky z různých říší, používají různé potence léků. Pracují buď přímo s rostlinou, vaří ji, dusí, triturují, dělají všechno možné, dokonce se i modlí k duchu rostliny a pacienta.
Pojem podobnosti, která nevychází jen z chemické podobnosti, byl v povědomí již dávno před Hahnemannem.
Pobyt v Jižní Americe byl pro mne skutečně velmi silnou a významnou zkušeností... Pak jsem musel domů k závěrečným zkouškám na fakultě. Měl jsem se stát kardiochirurgem a měl jsem před sebou úspěšnou kariéru, protože můj strýc byl šéfem nemocnice a velmi přísně mne trénoval, aby ze mne byl dobrý doktor. Když jsem přijel domů a řekl jsem, že budu studovat něco jiného, byl velmi zklamaný, nemluvil pak se mnou více než dvacet let. To byl začátek.

A pak jste se do Jižní Ameriky vrátil?

Vrátil jsem se několikrát. Měl jsem s těmi lidmi dobré vztahy. Chtěl jsem do té kultury proniknout a dozvědět se víc. Nikdy jsem nezkoušel žádné drogy sám na sobě, nikdy se mi nestalo nic takového, co ve svých knihách píší lidé, kteří do těch míst odjeli. Prostě mne jen zajímalo, jak žijí lidé, kteří se nepovažují za střed vesmíru, ale za jeho součást. Zajímalo mne, jak lze v substancích kolem sebe rozeznat jejich duši, vnitřní význam a podstatu a jak můžeme najít nějaké podobnosti s člověkem.
Princip podobnosti je tu velmi zřejmý.
Nešlo mi o zážitek, ale o výzkum...Tihle lidé se stávají tím, čím jsou, po patnácti, dvaceti letech výcviku. Co my zmůžeme za několik týdnů? Můžeme pozorovat. Něco získáme, ale není toho mnoho.

Ale změnilo to vaši perspektivu, způsob myšlení...

Ano, tak to bylo, ale stejně si myslím, že během takové cesty prostě objevíte něco, co už ve vás dávno je... (smích). Cestování má svůj význam, nakonec přijdete na něco, co tu bylo ještě dřív, než jste se vydali na cestu.


Na poli homeopatie jste musel začít od samého začátku. Jaké to pro vás bylo?

Na začátku to bylo hodně frustrující. Před dvaceti lety bylo v Itálii málo škol. Byly dost povrchní a špatně zorganizované. Jsem od povahy trochu nenasytný, takže jsem dělal tři školy najednou. Mezitím jsem také jezdil na zahraniční semináře a hodně jsem studoval. Na jedné straně byl tento svět homeopatie velmi zajímavý, ale na druhé straně zde byly jasně patrné rozpory mezi tvrzením a skutečností.
Když tvrdíte, že vidíte v člověku jedinečnou individualitu, ale léčíte pouze dvaceti nebo třiceti léky – je v tom obrovský rozpor. A přizpůsobovat si teorie k podpoře svých nepovedených představ, ve snaze si vše ulehčit namísto toho, aby se člověk postavil čelem k faktu, že léčit lidi je velmi složité a obtížné – to se mi zdálo velmi povrchní a nečestné, pokud nechci užít jiných, tvrdších slov (smích).
A tak jsem začal hodně pátrat a zkoumat a snažil jsem se najít systém, který by mi umožnil přemýšlet o vztazích mezi léky, o jejich uspořádání. O tom, co dokážeme poznat a pochopit a proč, když máme tak velký počet léků a tak překrásné obsažné materie mediky, proč se z čistě lidských důvodů musíme uskrovnit, omezit tento gigantický rezervoár informací a používat jen jeho zlomek. Myslím, že teoretická část je velmi zajímavá, ale domnívám se, že základní věcí, jako v každé vědě, je rozpoznat kořeny a nezbytnost vývoje, který musí existovat v každé vědě. Klasická hahnemannovská práce je svého druhu ortodoxní směr, založený na fundamentalistickém způsobu myšlení. Jde spíš o religiózní přístup než o vědecký . Nemám nic proti náboženství, ale jde o něco jiného. Mluvíme-li o Hahnemannovi, musíme uznat, že jeho práce byla originální a znamenala obrovský přínos pro medicínu. To, co vykonal, respektuji a uznávám. Byl to skutečně jedinečný krok kupředu. Abychom uctili jeho práci, musíme jít stále kupředu a přidat tu svou cihličku k velké budově našeho chrámu. Nesmíme žít v domnění, že jediná možná pravda je to, co řekl. Pak bychom riskovali, že nebudeme pokračovat v jeho práci správným způsobem. To platí nejen pro homeopatii, ale pro každou vědu.

Dokonce sám Hahnemann během života změnil několikrát svoje koncepty.

Jistě, byl to vědec. Jak jinak by se dala dělat věda? V souvislosti s onou ortodoxií je dnes patrné silné hnutí, které zřejmě povede k určitému rozkolu mezi homeopaty. Svého času jsme mohli zaznamenat jakousi revoluci myšlení, protože jsme dostali k dispozici počítačové programy, homeopatie se dala najednou studovat mnohem pohodlněji, objevilo se mnohem víc knih než dříve, dalo se lépe pracovat s více léky. Už nejsme natolik omezení jako před lety, kdy jsme měli v ordinaci těch několik málo substancí. Byla to jakási exploze a teď přišel čas čelit implozi.
Moc se mi nelíbí, že to, co se zdá být dobrý, možná zajímavý nápad, se často prezentuje jako fakt. Seriózní vědec v časopisech, článcích, na kongresech zveřejňuje svoje ideje a teorie, a když už má něco konkrétnějšího, tak napíše knihu. Ne naopak. To bychom měli v naší homeopatické komunitě prodiskutovat. Všechny ty zajímavé, fantastické, nové, jiskřivé nápady, které je třeba prostudovat, probrat, pochopit, definovat atd... Úzkost některých kolegů spojená s touhou po něčem substanciálním ale neznamená, že se musíme nutně vrátit k našim počátkům. Znamená to, že bychom měli dělat lepší vědu než doposud. Nesmíme se uzavírat v malé zlaté kleci, ale musíme si všímat okolí, vnímat, že kolem je spousta dalších vědců, kteří bádají v jiných oborech, komplementárních k homeopatii, s nimiž můžeme diskutovat a ukázat jim, na čem pracujeme my.
Myslím, že jeden z důvodů nedávné imploze homeopatie, která začala v západních zemích, je skutečnost, že celá naše velká mezinárodní homeopatická komunita nedokázala prezentovat homeopatii jako něco fascinujícího, překrásného a zajímavého. Vážně, byl jsem na několika kongresech, nejen v Itálii, a člověk se snadno dočká zklamání nebo dokonce může být znechucený z toho, s čím se setká. Nejde jen o nevědeckost, ale často chybí základní znalosti psychologie, která má už stoletou tradici výzkumu, a dokonce nacházíme i dalekosáhlé odbočení od zásad moderní biologie. Je to zvláštní, vidět v naší komunitě lidi, kteří nemají než základní povědomí o vědě, biologii, o symptomech mysli a tak dále, jak tvrdí cosi, co je naprosto nedůvěryhodné, nelogické, nerealistické atd. Dáváme prostor myšlenkám, které si to nezaslouží.

Jak jste napsal ve své knize Praxis, měli bychom být schopni unést trochu kritiky od jiných vědců a podpořit své znalosti jinými vědními obory.

Jistě, děje se to v každém vědním oboru. Jde jen o jinou perspektivu, ze které pozorujeme stejný jev. Vezměme si život z chemického, biochemického, fyzického, elektrického, magnetického, medicínského nebo psychologického úhlu pohledu. Není to pokaždé něco jiného. Jde jen o jinou perspektivu. A jedna perspektiva dokáže podpořit a obohatit ty ostatní; nelze se uzavřít a tvrdit, že je tu jen jedna, a ta je ta pravá. Myslím, že obrovská prohra homeopatie z nedávných let má příčinu v tom, že jsme nedokázali komunikovat s jinými vědními obory. Stále ještě trpíme jedním velkým komplexem méněcennosti, který pořád ještě ovlivňuje homeopatickou kulturu, a který nás nutí znovu a znovu dokazovat, že naše léky nejsou obyčejná voda. Pořád se sám sebe ptám, jak je možné, že se někteří kolegové stále drží tohoto tématu? Na jedné straně jsem rád, protože pro mne je tento druh výzkumu strašně nudný. Ale na druhé straně se ptám: věří oni opravdu, že homeopatie funguje? To by mě skutečně zajímalo.
A pak je tady ještě další věc, totiž že homeopatické léky nejsou to jediné, oč tu běží, ale že jde o celý proces. Pro mne je mnohem zajímavější věnovat se našemu způsobu myšlení, zkoumat systém práce, způsob, jakým odebíráme případ, způsob jeho vyhodnocení atd... Homeopatický lék je jen jednou částí tohoto procesu. Takže je to fascinující a krásné a já svoje kolegy ctím a vážím si jich za to, co dělají. Ale stejně tak si myslím, že naše terapie je víc než jen používání něčeho, co není obyčejná voda... Ve správnou chvíli musíme dokázat, že jediným chybějícím článkem z vědeckého hlediska je ta jistá černá skříňka. Stále ještě nevíme, JAK to funguje, ačkoliv víme, že nejde o placebo. V medicíně je tolik věcí, které užíváme, a není jasný mechanismus účinku. Takže proč neukázat naše dobré výsledky, proč s tím nevyjít na veřejnost. Užíváme pouze přírodní prostředky, které jsou netoxické a levné. Na naší práci je ale nejkrásnější způsob myšlení, způsob léčení lidí, způsob pozorování, chápání, pochopení toho, co je vzorcem choroby, vývoj symptomů, které dávají smysl, když následují jeden za druhým, a také celostní způsob myšlení, který je na začátku tohoto tisíciletí ve vědě tak moderní. Bohužel většina lékařů, vědců a obyčejných lidí vůbec si pořád ještě myslí, že homeopatie je používání malých dávek a nic víc.

Z čeho nejvíc čerpáte při snaze pochopit lék, ze své klinické praxe?

Většinou. Ale také hodně studuji. Studuji naše zdroje, naši literaturu, provingy a zároveň provádím rozsáhlý výzkum substancí, které užíváme. To je první věc. Hodně jsem studoval vztahy mezi léky. Ptám se sám sebe: čím se tento zajímavý lék vztahuje k jiným lékům? Čili nejde o malé oddělené krabičky, to ne, ale o to, co je spojuje. Jde o systémový přístup.
To, co jste řekla o klinické zkušenosti, je pro mne základní věcí, protože jde o dvě úrovně chápání léků. Jednu úroveň lze sdílet, takže pro mne je důležité vědět, co si myslí moji kolegové, co v léku vidí, a také pochopit, co s nimi mohu sdílet, o co se mohu podělit. Je to úroveň konsensu. Pak je tu druhá úroveň chápání, kterou sdílet nelze. Je to úroveň analogická a patří k našemu vlastnímu způsobu myšlení. Ne že by šlo o nějakou magii, ale každý z nás má svůj vlastní způsob vnímání, vlastní empatii, způsob myšlení, i způsob, jakým chybuje. Takže každý homeopat má léky, které chápe snadno vzhledem ke struktuře své osobnosti, a pak jsou tu léky, které jsou na míle vzdálené jeho způsobu myšlení. Stejné je to u psychoterapeutů, s některými pacienty se jim pracuje snáze než s jinými. Není to sdělitelné, je to velmi osobní rovina.
Je také důležité učit se ze svých chyb. Pochopit, proč tak často předepisujeme určitý lék, proč tak často děláme tuto konkrétní chybu, co na této substanci nemůžeme pochopit atd. Z toho čerpám hodně informací. To je důvod, proč jsem v roce 1991 vytvořil program, který mi umožňuje dělat tuto práci a hodnotit své úspěchy, své chyby, své nepochopení a tak dál. Pravidelně kontroluji a prověřuji výsledky svých zkušeností...

Myslíte program Consulta?

Ano, ano. Ale o to nejde. Důležité je, že prověřuji zkušeností to, co dělám. Především si myslím, že je to nutné v každém případě, pokud jste lékař, ať už praktikujete kterýkoliv obor. Naneštěstí naše knihy jsou málokdy založeny na zkušenosti. Naše literatura je většinou napsaná lidmi, kteří opsali to, co před nimi napsal někdo jiný, aniž by s tím měli vlastní zkušenosti. Takže se můžete jen málokdy spolehnout na to, co je napsáno. Ne že bych byl podezřívavý. O to nejde. Pokud připustíme, že to, co děláme, je medicína, tak je to jediná medicína na světě, kde si může kdokoliv dovolit napsat materii mediku, aniž by kdy úspěšně předepsal kterýkoliv z léků, o kterém píše. To je prostě absurdní. Je to ostuda, protože ani na semináři bychom neměli dovolit, aby někdo hovořil o léku, s nímž nemá praktické zkušenosti. Lidem by se mělo říct: víte, já jsem si nastudoval to a to a teď vám přednesu výsledek svého studia. Je to upřímné, jasné, čestné. Jako Clarke. Ten napsal Slovník materie mediky a předeslal: tyto informace jsem zkompiloval. Napsat materii mediku a nemít s těmi léky klinickou zkušenost – to je prostě šílené. Naprostý nesmysl. A v homeopatii máme takových informací spoustu.
A co je ještě absurdnější – v kurzech studenty učíme, aby používali repertorium a pak hledali potvrzení v materii medice. Potvrzení na jakém základě? Kdo na světě může znát lék lépe než pacient, kterého vyléčil? Ten je zdrojem pravdivých informací. Myslím, že tento úhel pohledu je často špatně chápán. Nechci říct, že provingy jsou k ničemu. To ne. Jsou velmi důležité, ale proving je proving. Není to lék. Proving je mapa, pacient je terén. Proving vám dodá informace, co je možné dělat, pozorovat, poznat, a pacient vám poví, jestli to, co jste si mysleli, je pravda, jestli vaše hypotéza má smysl, protože on je ten, kdo to ví, ne vy. A proto si myslím, že klinická zkušenost je hlavním zdrojem informací. Stejně jako fakt, že nutně potřebujeme dobré provingy, abychom si vytvořili mapy, o čem ten či onen lék může být, ale, znovu opakuji, to nejdůležitější nám poskytnou naši pacienti.

Včera jsme hovořili s Giannim Marottou o tom, co se děje v Itálii, jak vedete svoje kurzy. Všimla jsem si, že trochu měníte svůj přístup, neučíte už tolik, co dřív, více se věnujete studiu materie mediky. Můžete mi říct, co máte v plánu?

Rozhodl jsem se takto, protože už několik let jsem se svou prací byl zároveň spokojen i nespokojen. Spokojen jsem byl proto, že moje práce byla v mnoha případech uznána a oceněna. A zklamán jsem byl proto, že jsem viděl, jak mnozí kolegové mají sice zájem, ale absolvování jednoho či dvou dnů semináře jim sotva poskytne dostatek informací. Takže jsem si nakonec řekl, že bych rád dopřál svým kolegům, aby lépe pochopili, co mám na mysli. Vy víte, jak to myslím. Jednou jste v Praze přišla na seminář a pak jste vystudovala tříletý kurz. Takže? (Úsměv.) Ten rozdíl je nesrovnatelný...(Úsměv.) Prodáte víc knih, jste populárnější, více cestujete, děláte něco, co vypadá úspěšně, víc si vyděláte. Ale musím vám říct, že jsem nakonec byl dost nespokojený, protože jsem měl dojem, že ve výsledku dokážu předat tak pět až deset procent toho, jak přemýšlím. Opravdu to není vůbec lehké. Jedním z důvodů, proč někteří lidé moji práci milují a jiní si myslí, že jsem blázen a že moje práce nemá úspěch ve smyslu následovníků, je skutečnost, že jsem se rozhodl pracovat tímto způsobem. Dávám přednost učit méně lidí a ukázat jim co nejvíc.

Víte, vaše práce je obtížná, jde hodně pod povrch věcí a lidem se někdy víc líbí, když jsou věci snazší.

To já dobře vím. Já si tuhle cestu nevybral proto, že bych jí dával přednost před ostatními. Je to jediná cesta, která je mi souzena. Není to volba, je to závazek. (Úsměv.) Nemohu jinak. Hledat zkratky je lidské, ale podle mého názoru léčit lidi není činnost, ve které bychom si vystačili se zkratkami. To je moje zkušenost. Není to volba.
Být lékařem je nikdy nekončící proces. Domnívám se, že pracovat jako homeopat a být homeopatem jsou dvě různé věci. V momentě, kdy začnete takto přemýšlet mimo rámec homeopatie, kdy začnete zkoumat smysl vnitřního světa lidí, tehdy otevřete dveře, které už nikdy nezavřete. Je to posedlost. Nejen proto, že je to homeopatie. Je to způsob, jakým si užíváte života, jakým chápete svět kolem sebe. Je to neustálý proces. A jsou situace, kdy používáte knihy a informace, ale víc se naučíte ze zkušenosti. Od svých pacientů. To je vaše materia medika. A vaše každodenní práce. Takže semináře a kongresy mohou být užitečné, dostanete pár tipů, ale vaše každodenní práce s pacienty z vás udělá dobrého doktora. Takže nakonec správně pochopíte, že to není volba, já si to takhle nevybral. Někdy mám dojem, že moji kolegové, kteří ke mně přicházejí, jsou trochu zklamaní, že by rádi viděli, aby byla velká účast na seminářích, abych psal víc článků...
Za posledních dvacet let jsem dal dohromady skoro šest set obrazů léků, přesněji řečeno pět set osmdesát s dobrými informacemi. Ke každému z nich mám čtyři nebo pět případů s dlouhodobým sledováním, což je pro mne spolehlivý materiál. Říká se, že pracuji hlavně se zvířecími léky - to ale není pravda, stejně práce jsem udělal na rostlinných i jiných substancích. Posbíral jsem velké množství materiálu a informací.
Já vlastně ani nemám čas psát články. Psaní knihy pojme spoustu času. Myslím, že jsem teď v životní fázi, kdy bych chtěl všechny ty informace převést do nějaké sdělitelné formy a podělit se o ně s kolegy. Pokusit se o jakousi syntézu. A to je další důvod, proč nepořádám tolik semináře. Moje práce není učit. Jsem lékař a mojí povinností je starat se hlavně o svoje pacienty. A to je těžké, když mezitím musíte učit na seminářích a přednášet, starat se o svoji školu v Itálii a v Bostonu. Je mi jasné, že tento přístup není snadný, zabírá hodně času a energie. Je třeba mít dobré zázemí, je nutné mít o tyto věci zájem.
Mnozí kolegové jsou fascinováni mou metodou, ale říkají: „To je na mne moc.“ Chápu to. Věřte mi, nemyslím si nic zlého o jiných přístupech. Každý z nás má svůj přístup, takže každý může přidat svou cihličku k našemu chrámu a každý si může myslet a dělat, co chce. Musím se postarat o to, aby můj přístup nebyl moc komplikovaný, jinak jej bude moci používat jen omezený počet lidí. Snažím se ho zjednodušit. Když přijdete na moje semináře, zjistíte, že materiál, se kterým pracuji, je dost hluboký a těžký. Není nezbytné zajímat se o tyhle věci, když chcete být dobrý doktor.
Myslím si, že magický aspekt homeopatie je v tom, že můžete předepsat Arniku na zranění, aniž byste pochopili cokoliv z materie mediky, prostě jste se naučili jen pár symptomů a používáte je. A proč ne. Pro mne je ale takový způsob práce nemožný. Já musím porozumět. Potřebuji najít souvislosti mezi léky, potřebuji ve svých případech jít do hloubky. Je to pro mne povinnost, ne volba.

Je vaše materia medica pojata stejně jako Praxis, tedy ilustrována přesně popsanými případy?

Plánuji napsat materii mediku, to je zatím tajemství. Později vydám knížku s mnoha případy. Na materii mediku jsem si musel počkat. Vadí mi, že se v současnosti dočtete o obrazech léků věci, které nejsou podpořeny klinickou zkušeností. Ale opět, dobrý případ se může lišit od homeopata k homeopatovi podle toho, který model uvažování používáte. Pro mne dobrý případ znamená významné zlepšení na mnoha úrovních, které pomáhá pacientovi dále se rozvíjet, pomáhá mu růst, také tím, že může lék používat jak při akutních tak při chronických potížích, a to dlouhodobě. Ne že bych měl něco proti somatickému podávání léků, protože v některých případech je to to nejlepší nebo i jediné, co můžeme udělat. Máte-li před sebou epidemii cholery, nemůžete ztrácet čas. Ale léčit lidi symptomaticky a povrchně je něco úplně jiného, než je léčit poctivě do hloubky. Každý lékař by měl vědět, co dělá, co je lepší udělat, co je nezbytné. Je-li nutné zastavit krvácení, pak musíte zastavit krvácení, nezávisle na tom, jaké problémy ten člověk má s matkou nebo co chce v životě dělat. Ale neznamená to, že později nebudete chtít udělat víc. Někteří z nás jsou spokojení, když se otevře absces, druzí, když přestane krvácení, ale já očekávám něco víc. (Úsměv.)

Moje poslední otázka: máte nějaké přání do budoucna? Ať už pro vás osobně nebo pro homeopatii.

Obecně vzato by bylo pěkné se více integrovat do medicíny jako takové. Nikdy jsem si nemyslel a nemyslím si to ani teď, že by homeopatie nebyla součástí konvenční medicíny. Myslím, že medicínu obohacuje, stejně jako vlastní pojem léčby jako takové. Samosebou se mi na konvenčním přístupu k léčbě ledacos nelíbí, ale myslím si, že ty časy, kdy se dala ignorovat práce konvenční medicíny a vědy, jsou dávno pryč. Myslím si, že v medicíně je široká oblast, kde se dá pacient oslovit na různých úrovních. Takže já věřím v integraci. Můžete myslet podobně, docházet k jiným závěrům, můžete diskutovat, co všechno se dá udělat v léčbě pacientů. Takže něco takového si přeji. Když jsem jel s Tomem do Skotska, abych tam dělal supervize v homeopatické nemocnici v Glasgow, měl jsem najednou pocit, že jsme v jiném světě. Tam vám pacienta pošle lékař z jiného oddělení nemocnice, který vás oficiálně požádá o homeopatickou pomoc, máte tam k dispozici místo, kam pacienta uložíte, kde ho můžete léčit, pozorovat celý jeden týden, můžete mluvit se sestrami o tom, co ten člověk celé dny dělá. Pracujete s těmi lidmi a neriskujete, že přijdete o licenci, nebo že děláte něco nelegálního. To je úžasná svoboda, pocit, že můžete dělat medicínu, kterou máte rádi a které věříte.To je skutečně Něco.
Co se týče mé osobní práce, rád bych se podělil o svůj malý poklad s lidmi, které moje práce skutečně zajímá, i když to nebude velké množství lidí. Jsem spokojen s věcmi tak, jak jsou.

Takže - hodně štěstí! A děkuji mnohokrát.

zdroj: Ptala se Kateřina Lucká
Přeložila Lenka Ničková
Capri, červen 2007
Rozhovor byl uveřejněný v Homeopatických listech 3-4/2007


zobrazit všechny články tohoto autora
logo.gif
titulní strana

publikační server
Homeopatie.
Ivories.CZ
přeji si zasílat
na můj e-mail:

autoři
měsíc
slunce
východ:04:52
západ:19:04
(50E 15N)
kontakt

vaclav.hrabak

volny.cz