přihlásit (s)registrovat konference
  v     v  
  Články  Aktuality  Seznamy  Knihovny 
2. ledna 2010
Jiří Vrbík Ing.

Sociální fobie




Sociální fobie.

Podobnou situaci zná jistě každý homeopat. V určitém období náhle začnou chodit pacienti s tím samým problémem, jakoby se na homeopata předem domluvili. Jindy jsou to zase pacienti, kteří potřebují tentýž lék. Bůhví proč to tak je, občas se to tak ale stává. Snad skvrny na Slunci, nebo postavení planet, nebo celospolečenská konstelace, nebo možná úplně něco jiného. Tentokrát jakoby se náhle roztrhl pytel se sociální fobií. Během krátké doby mne v této záležitosti navštívilo několik mladých lidí. Každý z pacientů se nacházel v jiném mentálním stavu, každý z nich potřeboval jiný lék. Potvrdilo se tak zásadní pravidlo homeopatické léčby, pravidlo individualizace.
Uvadím tři případy, které se mi zdály zajímavé.


Případ 1.

Mladý muž, student techniky, 24 let.
Je neprůbojný, zakřiknutý a nemluvný, nedokáže se otevřít. Trpí strachem z cizích lidí, ve společnosti má problémy. Zatančit si nebo jít jen tak po promenádě je pro něj utrpením. Stále má obavy jestli to co řekne bude správně a nebude to znít hloupě. Má pocit, že nemá žádné téma, o kterém by mohl s někým cizím mluvit. Bojí se chodit i na přednášky, protože se děsí možných rozhovorů se spolužáky. Když jede autem na přednášku, rozbolí ho hlava. Je jako omámený, nic nevnímá, cítí se vystresovaný, nedokáže myslet. Cestou do školy neustále vyhlíží místo, kde by bylo možno zastavit, kdyby se potřeboval vyzvracet. Ve škole dostane strach, začne se potit v podpaždí a na rukách, není schopen promluvit. V takovém okamžiku má chuť utéct domů a tam se schovat. Jedině doma se prý cítí bezpečně. Už ráno se budí s tím, že nezvládne žít běžný každodenní život.

V 18 měsících prodělal salmonelózu, byl hospitalizován a v nemocnici dostal zápal plic. Podle rodičů se prý po návratu z nemocnice ve vývoji vrátil o půl roku zpět, přestal chodit a mluvit. Později v dětství měl silný otřes mozku po úderu těžkou houpačkou do hlavy. Zhruba jednou do roka mívá migrénu, při které zvrací, přestává vidět, ztrácí cit v rukou nebo v nich cítí silné brnění. Často se mu tvoří opary na rtech a na bradě, bývá nachlazený a teče mu z nosu. Trpí bolestmi zad mezi lopatkami a v bedrech, nejhorší je to ráno hned po probuzení. Bolest je ostrá, bodavá „jako zaražená kudla“. Večer nemůže usnout, často se probouzí, ráno se budí s pocitem strachu ze života. Od té doby, co se rozešel s přítelkyní trpí kašlem, což trvá již asi tři měsíce.

Začal jsem tedy otázkami na tuto nedávnou událost. Řekl mi, že s přítelkyní se seznámil na začátku studií. Brzy se sblížili tak, že ji vzal bydlet k nim domů. Záhy se stala téměř členem rodiny. Plánovali společnou budoucnost. Přála si co nejdříve založit rodinu vlastní, mít děti. Zařizovali si společný byt. Řekl mi, že poslední tři roky kromě školy, práce, kterou si našel na přivýdělek a renovaci bytu nikam z domova nevycházel. Byl vázaný na přítelkyni, trávil s ní většinu času, věnoval se pouze domácímu životu a posilování v domácím prostředí. Řekl mi: „…když mám něco zařídit pořád myslím na nějakého člověka jako na oporu. Na rodiče, bratra, přítelkyni…“.

Rodiče jsou velmi starostliví a chtěli by mít své děti nejraději stále doma. Má o pět let staršího bratra, který se o něj vždy staral. Když je mimo domov, stýská se mu.

Zeptal jsem se, kdy si začal uvědomovat své problémy. Odpověděl, že nějakou dobu poté, co se seznámil s přítelkyní: „…stále mi předhazovala moji závislost na ostatních. Do té doby jsem si svoji závislost sám moc neuvědomoval, neřešil jsem to, byl jsem zkrátka svůj“.

Před třemi měsíci se s ním přítelkyně rozešla. Řekla mu, že potřebuje mít vedle sebe chlapa a ne jeho rodiče, kteří za něj všechno zařídí. Cítí křivdu, lítost: „…měla zdravotní problémy, staral jsem se o ni. Dusím v sobě vztek, všechno mě přestalo bavit – škola život, práce, posilování….“


Když se zamyslíme nad mentálním stavem pacienta zjistíme, že ústředními tématy jsou potřeba bezpečného zázemí domova, závislost na ochránci, vyhýbání se rizikům vnějšího světa, strach z lidí a emocionální odstup od nich, úzkost v jednání s lidmi, ataky paniky.

Měl jsem to štěstí, že se mi potřebný lék vybavil okamžitě na základě znalosti jeho obrazu, který je tak výborně popsán ve skriptech vydaných MUDr. Jaroslavem Rychlovským z přednášek Massima Mangialavoriho. Myslím, že kdybych tato skripta neměl dokonale prostudovaná, pouhou repertorizací mentálních symptomů bych lék jen stěží nalezl. V příslušných rubrikách běžně používaných repertorií (Kent, Murphy, Synthesis, Syntetické repertorium) se vůbec nevyskytuje. Jmenovaná témata patří lékům z moře. Similimem je Spongia tosta, mořská houba. Mangialavori o ní uvádí (citováno zkráceně a volně): „…Spongia je pacient, zablokovaný ve stavu vývoje. Je jako kojenec, který není schopen sám přežít. Je kompletně závislý na někom jiném. Když je na tom opravdu špatně, je schopen požádat svou manželku aby s ním šla třeba k holiči. Nesnese samotu v žádném okamžiku svého života. Vyhýbá se emocionálnímu kontaktu s jinými lidmi, udržuje bezpečnou vzdálenost, která jej chrání před zraněním, dotekem, napadením. Potřebuje stabilní domov a vedle sebe někoho, koho vnímá jako silnou osobnost. Nemá žádné ambice, základem je přežít a zůstat na místě, které je bezpečné. Má panické ataky, protože nedokáže čelit světu. Je to neustálý stav paniky, strach ze svého vlastního strachu. Je konzervativní, nechce změny, nechce opustit domov. Není schopen komunikovat s jinými lidmi…. Typické jsou vystřelující, bodavé, pronikavé bolesti, jako něco co jej ohrožuje z vnějšího prostředí. U většiny případů je přítomný chronický kašel nebo kašel nervového původu…“
Jak vidno, i tyto typické somatické symptomy se u pacienta vyskytují a potvrzují indikovaný lék.

Zajímavá je úvodní věta citace: „Pacient je zablokovaný ve stavu vývoje“. Znamená to, že v určitém okamžiku se jeho vývoj v jistém směru zastavil a nepokračoval dále, - „…je jako kojenec, který není schopen sám přežít“. Všimněte si, že v 18 měsících prodělal komplikovaný zdravotní problém, po němž rodiče konstatovali, že se ve vývoji vrátil o půl roku zpět.

Jistě jste měli sami, stejně jako já, možnost ve své praxi podobnou situaci mnohokrát zaznamenat. Jak píše Kent ve své stati o Barytě carbonice: „Když dítě prodělá téměř všechny choroby, spalničky, spálu, příušnice nebo pouze těžkou chřipku, celkový vývoj se zastaví a manifestuje se trpaslictví. Stav, ve kterém se nenarodilo, ale který získalo.“

Bylo by chybou se domnívat, že výsledkem je vždy stav Baryty carbonicy, stav mentálního či fyzického trpaslictví. Spíše je to stav, odpovídající vývojovému stadiu jedince v daném okamžiku, či stav nově vytvořený vzniklou situací. Podle mé zkušenosti většinou odpovídá psychickému obrazu některého z „dětských léků“. Stane-li se něco podobného v dospělosti, nejedná se již o zablokování vývoje, pacient setrvává ve stavu navozeném touto nemocí. Znovu a opakovaně se mi tento poznatek potvrzuje. V mnohých případech je možné se o něčem podobném domnívat, potíž je v tom, že se k tomu někdy nedopracujeme, protože nám o ničem podobném pacient neřekne, prostě proto, že si na to nepamatuje.

Třetí den po podání léku Spongia tosta 30 C mi od pacienta přišel e-mail. „Hned první noc po léku jsem dobře spal, celých 11 hodin, už tři měsíce jsem se tak nevyspal. Nazítří jsem měl sjednanou prohlídku nemovitostí a vůbec jsem přitom nepociťoval žádný strach. Celý den jsem se cítil výborně, už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem se cítil tak dobře. Až mi z toho běhal mráz po zádech…“

Pozn.(pro kolegy homeopaty): Případ není ukončen, je třeba dořešit další vrstvu, která má zřejmý původ v úrazu hlavy v dětství. Manifestovala se zvýšeným výskytem zmiňovaných migrén, kterým předchází ztráta zraku, brnění levé poloviny jazyka a prstů na levé ruce. Podle pacienta přesně odpovídají stavu, který nastal bezprostředně po otřesu mozku. Symptomy vedou k léku Natrum muriaticum. Potvrzením tohoto léku jsou i časté opary a tekuté rýmy. Jak vidno, ne vždy se dají všechny symptomy pacienta pokrýt jediným lékem. Pro zbývající obtíže nezbývá, než použít další následný lék.


Případ 2.

Studentka VŠ.
Tento případ byl poměrně náročný. Obtížné nebylo stanovit správný lék, pacientka se však nacházela ve velmi hlubokém mentálním stavu potřebného léku. Především v počátečních dnech či týdnech vyžadoval případ vysoké nasazení a psychickou odolnost i z mé strany.
Již odebírání případu nebylo jednoduché. Pacientka nedokázala samostatně hovořit, nedokázala si urovnat své myšlenky. Přinesla si s sebou dva silné štosy papírů, jeden formátu A4 a druhý A5. Vše, co se mi snažila sdělit, četla z těchto svých záznamů. Byly to převážně zpracované poznámky z rozhovorů z psychology a homeopaty, které již přede mnou navštívila. Bylo to vysilující a nudné, v podstatě se neustále opakovala. Jakoby si ani nebyla vědoma faktu, že mi sděluje stále dokola totéž. Zde je její upravená výpověď:
„Jsem neschopná, závislá na lidech. Když s nimi mluvím, snažím se jim zalíbit, záleží mi na jejich mínění. Vyžaduji od nich co nejlepší hodnocení.Jsem závislá na mamce, jenže ona trpí pocity méněcennosti.Celý život na mě předávala svoje bolístky. Jsem lehce ovlivnitelný člověk, trpěla jsem za ní. Otec je schizofrenik, matka i my děti jsme se ho bály.Ochraňovala jsem matku před otcem, snažila jsem se jí rozveselit. (V tomto okamžiku propukla v pláč, trvalo chvíli, než se uklidnila a mohla pokračovat, byla ale velmi nervózní a hodně se přeříkávala. V průběhu pohovoru se tato situace několikrát opakovala)
Matka nás obsluhovala, dávala nám tu svoji obětavost neustále najevo a tím v nás vyvolávala pocity viny. Na matce jsem závislá dodnes, až do šestnácti let jsem s ní spala v jedné posteli. Už na základní škole se se mnou učila, bez ní bych nebyla schopná nic zvládnout. Pořád mi opakovala, jak jsem úžasná, hezká, chytrá. Já jsem se ale cítila nesebevědomá.Ve škole jsem nebyla schopná nic řešit samostatně. Často jsem si vymyslela výmluvu, třeba že jsem nemocná, abych nemusela do školy. Doma se se mnou učil děda. Pro něho jsem moc chytrá nebyla. Babička mne kritizovala. Učitelky mne také neměly moc rády. Matka mi říkala, jak jsem úžasná a chytrá, ale veřejnost mi to neříkala. Nevěděla jsem na čem jsem. Pořád jsem se někoho ptala, abych si to ujasnila.Při učení potřebuji někoho, kdo mi potvrdí, že už to umím. Musím umět všechno dokonale, abych si byla jistá že něco vím, pak teprve mohu jít do školy nebo na zkoušku. Na VŠ jsem neustále otravovala přátele, aby mi pomáhali. Před zkouškami jsem dělala scény, že to neumím, nezvládnu – pak jsem to zvládla. Sama nic nedokážu. Potřebuji poradu, radím se o všem, vše si nechám schválit. Pak to dokážu. Současně si o sobě myslím jak jsem úžasná i jak jsem hrozná, neschopná. … Na základce jsem zažila šikanu, nedovedla jsem se bránit. Měla jsem strach, že bych prohrála, v tu chvíli jsem si nebyla nikdy jistá sama sebou, svou pravdou, protože jsem ji neměla nikým potvrzenou. Z hezkých a sebevědomých lidí mám stres. …Často sním s otevřenýma očima, představuji si, že mám úžasnou kamarádku, přítele,svoji budoucí rodinu s níž žijeme v domě, o kterém si představuji, jak to v něm bude krásně vypadat. Při každém setkání s nějakým klukem mám současně pocit že se mu líbím i pocit, že na mne hledí z patra. …. Vždycky jsem si našla jednu kamarádku jako oporu. Teď mám přítele, jsem na něm závislá. On nikoho nekritizuje, především ne mne, bere mě takovou, jaká jsem. Povzbuzuje mě, obdivuje mě za to, jak se s tou svou fobií peru. Ale stále mám strach, že mě opustí, nejsem si jistá, že mne má rád, zkouším ho. Pořád mám ten pocit, že nezvládnu žádnou práci sama, rodinu, rodinný život. …Brečení mám po mámě. Začnu brečet, když mě někdo kritizuje nebo když si nevěřím. Chodila jsem k jedné lékařce homeopatce a pak k homeopatovi, vyzkoušela jsem již hodně léků. Na ten pláč mi pomohlo Lac caninum, po něm jsem se cítila nějakou dobu lépe.(dále brala Puls, Ambr, Gels, Arg-n, Ars, Staph a nějaké další léky, které si už nepamatuje) …Pořád se chci každému zalíbit. Když o sobě mluvím, vylepšuji se. Nechci ukazovat svoje slabosti.“

V této chvíli jsem její výpověď přerušil, nedomníval jsem se, že bych se dozvěděl ještě něco nového než to, co stále dokola opakovala. Její autentická výpověď byla mnohem delší a zmatenější, neustále se vracela ke stejným větám, tak jak je měla vypsané ve svých papírech. Zeptal jsem se jí na fyzické potíže. Uchopila štos těch menších listů a chtěla mi z nich předčítat. V obavách, že bych musel absolvovat zase něco podobného jsem ji přerušil a rychle jsem s ní prošel celé tělo od hlavy až k patě. Z těch podstatnějších symptomů uvádím: bolesti hlavy z psychického vypětí mezi lidmi. Studené nohy, zlepšuje horká koupel, kterou si dává až 6x denně. Pocení rukou z nervozity. Potíže se zrakem, rozostřené vidění, strach, že se z toho zblázní. Gynekologický výtok již od 13 let, nepálí, nesvědí, léčený opakovaně stále dokola antibiotiky, bez účinku. Nízký tlak, točí se hlava. Bílé fleky na zádech, které nejdou opálit. Znecitlivění a tuhnutí nohou, když sedí a má je překřížené, má strach, že jde o začínající roztroušenou sklerózu.

V průběhu vyšetření často propukala v pláč ze zoufalství, že se z toho nikdy nevyhrabe, že se nepodaří najít správný lék, když těch možností je tolik. Také si zoufala nad tím, že nedokáže vypracovat závěrečnou diplomovou práci, protože není nikdo, kdo by jí s ní pomohl.

Ten den jsem nemohl dodržet svůj zaběhlý postup, protože jsem měl nějaké neodkladné jednání na úřadě. Domluvili jsme se proto, že případ zpracuji a lék ji pošlu druhý den poštou (byla zdaleka). S tím jsme se rozloučili. Já jsem si zaznamenal ještě několik krátkých postřehů a krátce po jejím odchodu jsem vyrazil na úřad. Napadlo mne Palladium kvůli její potřebě zalíbit se druhým, zvažoval jsem též Stroncium carbonicum kvůli její závislosti a potřebě vedení od druhých (Sankaran), uvědomoval jsem si klíčový postřeh z vyšetření – její zmatenost, neschopnost posoudit svoji individualitu a dvojí rozporuplné vnímání sama sebe. S tím jsem vyrazil od branky našeho domu. Ke svému překvapení jsem zjistil, že kráčí proti mně. Vracela se, protože si prý vzpomněla na důležitou informaci. Řekla mi, že když s někým mluví, mívá často pocit, jakoby mluvila hlasem té osoby, která stojí před ní. V tomto okamžiku mi bylo o léku jasno – zmatenost, nerozhodnost, nejasnost v osobní identitě, závislost, beznaděj, zoufalství. Řekl jsem jí, že si myslím, že vhodným lékem pro ni bude Alumina. Ještě odpoledne mi cestou domů odněkud telefonovala, aby mi doplnila informace: prý má strach z nůžek a nožů, schovává je sama před sebou, protože má strach, že by mohla ublížit příteli nebo zapíchnout svého křečka (Alumina). Týž večer od ní přišel e-mail, ve kterém mi sdělovala, že si pročetla obraz Aluminy a oznamovala mi, že v dětství skutečně ráda jedla omítku a olizovala malbu: „…malba mi dodnes voní, měli jsme doma zajímavý jídelníček :-).

Vzhledem k hloubce a intenzitě jejího mentálního stavu jsem se rozhodl pro vysokou potenci 50M, kterou jsem však musel objednat. Než lék dorazil a než jsem ho poslal, bombardovala mne denně záplavou telefonátů, SMS zpráv, e-mailů. Střídaly se v nich zoufalství, pláč, naděje, obavy a byly plné dodatečných informací, které považovala za nutné mi sdělit. Z větší části však opakovala to, co mi už řekla, jen v jiných životních situacích. Také posílala návrhy dalších léků, ve kterých se viděla - měla úžasnou schopnost ztotožnit se s každým lékem, který si přečetla (potvrzení její zmatenosti o identitě, neví kdo je - Alumina). Byla zoufalá z toho množství možností a ztrácela naději, že se v dohledné době podaří najít správný lék. Neustále jsem ji musel uklidňovat a vlévat do ní naději. Po podání Aluminy 50M martyrium pokračovalo ještě 4 týdny ve zvýšené míře. Došlo k výraznému vyostření některých mentálních symptomů. Volala například, že má nutkání skočit z okna a bála se, aby to neprovedla, totéž se týkalo impulsů ohledně nožů a jejího přítele. Nepamatuji si, že bych si za celou dobu své praxe někdy s pacientem vyměnil tolik e-mailů, SMS zpráv, telefonátů v tak krátké době.

Při kontrole po čtyřech týdnech jsem na ni však již pozoroval zklidnění. Ona sama si byla vědoma pouze toho, že homeopatické zhoršení již pominulo, ještě si nebyla vědoma žádného zlepšení. Zoufala si kvůli diplomové práci, o které měla jistotu, že ji nezvládne. Vlídným přístupem a ujišťováním se však nechala uklidnit, což bylo pro vedení léčby důležité. Rozhodl jsem se pro denní podávání léku, abych urychlil léčbu a s ohledem na hloubku narušení její psychiky. Ještě jsem provedl určitou korekci a použil jsem lék Alumina silicata 30C, který užívala denně rozpuštěný ve vodě (důvod viz v posledním z uvedených témat níže). Frekvence její korespondence se mnou rychle klesala, v telefonu jsem rozeznal ústup zmatenosti a beznaděje. Po čtrnácti dnech mi napsala, že je jí lépe, že se cítí sebevědoměji, že už jí tolik nevadí, co si o ní druzí myslí. Také napsala, že si uvědomila, že už to bylo lepší hned po té první dávce Aluminy 50M. Zlepšování rychle pokračuje, dokonce jsme zrušili termín následné kontroly a posunuli jej o další měsíc, jak to sama navrhla.

Shrnutí témat Aluminy podle Mangialavoriho a Sankarana, která je možno rozeznat v popsaném případu:

Téma fúze – Alumina žije vždy s někým ve fúzním stavu (obvykle matka), který nedokáže
ukončit, není schopna přerušit pupeční šňůru, která ji spojuje s tím, na kom je závislá.
Téma identity – neví kdo je a čím chce být, přišla o osobní identitu a individualitu.
Téma zmatenosti – je zmatená, protože se ji někdo snažil zformovat do něčeho, čím není
Téma malosti, plachosti, nerozhodnosti a strachu.
Téma impulzivnosti, destruktivity, sebevražedných sklonů – chce se zastřelit, skočit z okna,
někoho probodnout, pořezat.
Téma puntičkářství – vše musí dělat dokonale, protože jinak by si nebyla ničím jistá
Téma beznaděje, zoufalství, že se neuzdraví.
Téma nespolehlivé opory - u Aluminy silicaty je fúzní vztah a opora z něho vyplývající nedostatečná a nespolehlivá (matka s pocity méněcennosti).


Vidíme zcela rozdílnou etiologii, než jaká byla u prvního případu. U této pacientky problémy vznikly na základě rozporu mezi hodnocením její osobnosti ze strany matky a objektivním hodnocením ostatních členů rodiny a okolí, který vyvolal zmatek v jejím vědomí.



Případ 3.

Zaplať pánbů existují i jednoduché a velice přehledné případy.
Osmnáctiletá studentka gymnázia.
Vadí jí, že se ve společnosti lidí velmi potí, což ji omezuje, protože je ráda mezi lidmi. Snaží se pocení skrývat a nemůže kvůli němu provádět všechny aktivity, které by chtěla. Nechodí třeba na plesy. Potí se v podpaždí, což způsobuje nepěkné koláče na oblečení, dále na rukách a nohou. Pocení propukne hned jak vyjde z domu. Horší je to, když je středem pozornosti, když se od ní něco očekává, při veřejném vystoupení. Před veřejným vystoupením z nervozity špatně usíná. Potí se i při telefonování. Lépe se cítí, když je tma a není na ni vidět. Snaží se, aby o jejím problému nikdo nevěděl. Záleží jí na tom, aby na lidi působila dobrým dojmem. Stále má obavy z toho, co si o ní lidé myslí. Kontroluje se, snaží se o sobě neříkat lidem vše. Má pocit, že by to pak o ní vědělo celé město.
Je velmi aktivní, navštěvuje mnoho zájmových kroužků. Je nerada, když nemá co dělat. Ráda sportuje, běhá, lyžuje, chodí mezi lidi. Těší se do školy, když je delší dobu doma „…jsem ráda, když kolem sebe někoho mám“. Chce patřit mezi ty lepší, ne však být nejlepší „…byla bych středem pozornosti, nesměla bych už udělat chybu“. Má strach, že by se někdy v budoucnu rozvedla – „…přišla bych o ideál rodiny, zázemí, oporu“. Opora druhého je pro ni důležitá – „potřebuji, aby mi někdo byl schopen poskytnout pomoc - před zkouškou, v nemoci, ve stáří“. Současnou oporou je pro ni její otec, který dělá pro ni i pro rodinu strašně moc. Je pracovně vytížený, vyčerpaný, nervózní a nešťastný, že pořád nic nestíhá. Má o něj strach, aby neměl infarkt, aby nenaboural, aby se mu něco nestalo. K pocitu štěstí potřebuje mít spolehlivého partnera, dobrou práci a zdraví.

V průběhu vyšetření se objevil jeden velice zajímavý moment. Většinou jen poslouchám pacienta, nic neříkám, zapisuji si výpověď a pokud možno co nejvíce pacienta pozoruji. V jednom okamžiku pacientka začala být náhle velmi nervózní a neklidná, začala se přeříkávat, červenala se a nemohla soustředit své myšlenky. Bylo to velmi, velmi výrazné, v takové míře jsem to ještě nikdy u žádného pacienta nepozoroval. Došlo to tak daleko, že přestala vypovídat a prohlásila, že ji hrozně znervózňuje, když ji pozoruji. Samotnou ji překvapilo, jak moc ji tato situace uvádí do rozpaků. Nikdy předtím si prý toho nebyla vědoma.
Fyzické obtíže:
Časté angíny, bolesti v krku, chřipky, snížená imunita. Chronická rýma.
Zduřelá uzlina za pravým uchem jako následek posledně prodělané chřipky.
Kožní problémy – trpěla na plísně, impetigo, nyní má hodně lupů a akné.
Z nervozity ji bolívá břicho. V dětství omdlévala při pohledu na rozbité koleno.

Témata případu:
Závislost, potřeba opory, bezpečí rodiny, nezůstat odkázaná sama na sebe.
Strach o zdraví těch, na kterých je závislá, z nemoci, stáří.
Pocit, že je pozorována, že si lidé všimnou jejích problémů.
Zodpovědnost, svědomitost, plnit si povinnosti – ne však vynikat, být nejlepší.
Aktivita, činnost, nejlépe se cítí, když je pořád v zápřahu.

Spolu s fyzickými symptomy tu máme krásný obraz kompenzované Calcarey carbonicy, která má ještě daleko k tomu, aby se přetížila, zhroutila, vyhořela a stala se letargickou, zhroucenou a unavenou, tak jak ji často popisují materie mediky (např. Kent).

V tomto případě se jedná o konstituci, dědičné vlohy, které dostala pacientka do vínku při narození. Jejich dárcem je nepochybně její zodpovědný, vytížený, přepracovaný a vyčerpaný otec, snažící se za každou cenu dostát svým povinnostem - typ Calcarea carbonica, tak dokonale popsaný v Murphyho materii medice.
V těchto zděděných konstitučních stavech se nedá očekávat okamžité vyléčení po jedné dávce léku. Ke změně vnímání pacienta je nutné průběžné opakování léku ve vhodných intervalech. Léčba zabere určitý čas, ve kterém postupně mizí i fyzické obtíže, což se potvrdilo i při léčbě této pacientky.

Na závěr jedna citace z Murphyho materie medicy: „Co dělají psychoterapeuti? Dlí v minulosti druhých.Vstupují do pacienta a vyhrabávají staré žaly a bolesti. Kdysi to provedli na sobě a teď mají pocit, že stejnou léčbu potřebují i druzí. Jsou to Natra muriatica a přitahují k sobě do ordinace pacienty. Protože Natrum muriaticum umí dobře naslouchat a zároveň soucítí s druhým.“
Otázka zní: Stačí to k vyléčení pacienta?






zobrazit všechny články tohoto autora
logo.gif
titulní strana

publikační server
Homeopatie.
Ivories.CZ
přeji si zasílat
na můj e-mail:

autoři
měsíc
slunce
východ:07:49
západ:16:33
(50E 15N)
kontakt

vaclav.hrabak

volny.cz