přihlásit (s)registrovat konference
  v     v  
  Články  Aktuality  Seznamy  Knihovny 
18. prosince 2008
Jiří Vrbík Ing.

Všechno se nějak vymyká mé kontrole.







Šestnáctiletý teenager se dostavil v doprovodu své matky. Zmačkaný oblek, polorozepnutá košile deroucí se všude z obleku, delší zcuchané a neupravené vlasy, které trčely všemi směry a činily jeho hlavu dvojnásobně velikou. Jako bych pocítil závan dekadence.
Matka byla znepokojena synovým chováním a změnou jeho osobnosti, která u něj před časem nastala. Nedovedla si tuto změnu vysvětlit a snažila se zajistit mu odbornou pomoc. Z její výpovědi vyplynulo, že před nějakým časem strávil krátkou dobu na psychiatrickém oddělení dětské léčebny, avšak bez jakýchkoli výsledků,závěrů či doporučení. Proto se rozhodla hledat pro svého syna pomoc u mne.

Výpověď mladíka:
„Všechno se nějak vymyká mé kontrole. Zažívám divné stavy. 70% času nevnímám. Blbě spím. Mívám výpadky, třeba na půl hodiny – vůbec nic si nepamatuji. Co jsem dělal, jak jsem se v té chvíli choval. Vše mi připadá nedůležité – škola, základní úkony, kdy jsem se naposledy česal. Chybí mi režim, ale nesnáším ho…. Víkend bývá báječný. V pondělí ráno se ale musím zase transformovat na ten úřední život. Nesnáším školu, nenávidím ji. Ale někdy mívám deprese i o víkendech, tak na dvě až tři hodiny. Pak se s tím rychle srovnám.
Chodil jsem na jazykové gymnázium, to mě bavilo. Tu školu nám však zrušili. Asi čtvrt roku předtím u mne nastal ten zlom. Od té doby mi učení nejde, hrozí mi propadnutí. Na základní škole jsem byl premiant. Po zrušení školy nás většina přešla na normální gymnázium. Vadí mi to. Chci studovat jazyky, nechci vyčíslovat, počítat, nebaví mě matematika, fyzika, chemie. Zajímá mne náboženství, vesmír. Přemýšlet, proč to takhle všechno na světě je.
V nové škole mi vadí kolektiv. Je snobský. Vedou šílené kecy, kariéristické projevy. Jsou nejlepší. Světoví umělci, vědci. Chtějí zavřít důchodce do koncentráků… neví o čem mluví. Jdou po spolužákovi, který je chudý… Snažím se je nevnímat, myslím na jiné věci, na všechno možné. Pořád slyším nějakou hudbu. Dělá mi to dobře. Já tu hudbu potřebuju. Někdy mi přináší euforii, někdy depresi. Nejintenzívněji ji vnímám, když jedu třeba autem na výlet. Když k tomu něco vidím. Hlavně jde o počasí. Slunce. Nebo zataženo… melancholii, tu mám nejradši. Odnese mne z reality. Vyvolá ve mně vzpomínky na minulost. Tenkrát jsem si to neužil. Teď se stále za něčím ženu. Přitom se nic neděje. Všichni jsou ke všem lhostejní, nikdo nezažívá něco nevšedního nebo alespoň radost.“
„Často myslím na budoucnost. Jestli dokončím školu. Vidím to špatně, nevěřím, že ji dodělám. Neovládám se. Nedělám to, co je pro mne opravdu důležité. V tomhle jsem přišel včera ze školy, ještě jsem se nepřevlékl. Vím, že je to špatné, ale není to důležité..... Šel bych rovnou na vysokou, dělat co mne baví. Mám výčitky svědomí, šílený. Nevím jak se jich mám zbavit. Propil jsem peníze od táty. Je to hrozné, to by žádný dobrý člověk neudělal. Mám se za něco strašného, rodiče mi platí školu a já se chovám takhle... Chtěl bych na VŠ, studovat psychologii. Abych dokázal sám sebe kontrolovat a pak pomáhat ostatním. Dělalo by mi to radost. Už teď se snažím rozmlouvat s ostatními a pomáhat jim. Čtu knížky na tohle téma. Psychika je záhadná. Čím to je, že v hlavě něco přeskočí a vše se ubírá jiným směrem? Můj biologický otec je patnáct let v blázinci. Schizofrenie. Do pěti let jsme žili jen s mámou. Odstěhovali jsme se z Prahy na vesnici, máma asi chtěla dál od lidí. Neměli jsme peníze, v baráku nebyla voda, nic. Líbilo se mi to. Měli jsme se navzájem a nic jsme nepotřebovali – peníze, auto - nic. Nebyl žádný chaos. Teď je to pořád nějaké řvaní. Že jsem dostal pětku, kvůli dopisu ze školy že mám špatný prospěch. Mám pocit, že jsem něco zkazil. Na rodičích je vidět zklamání. Tuším, že to nedopadne dobře. Co potom? Nebyl bych na té škole nebýt rodičů. Byli by zklamaní, že jsem nedostudoval, že nebudu mít dobrou práci. Ale jiná škola není, nemám na vybranou. Vím, že to nedokážu.“

Vyptával jsem se ho na jeho biologického otce. Byl závislý na drogách a skončil na psychiatrii. Párkrát ho v léčebně navštívil, ale podle jeho slov to nemělo žádnou cenu. Otec nikdy nebyl zcela při smyslech, nebyla s ním žádná rozumná řeč. Jen pořád mluvil o tom, že uteče z léčebny, sežene peníze a nakoupí si za ně drogy. Z výpovědi mladíka jsem vyrozuměl, že pro něj jeho skutečný otec nic neznamená, že se od něj úplně odříznul. Za svého tátu přijal otčíma, který ho vychovával a s nímž má jeho matka druhého syna, jeho mladšího bratra, kterého má velmi rád.
O spánku mi vypověděl:
„Večer si lehnu, ale nemám potřebu spát. Cítím energii, pak se spustí hudba, která se stále dokola opakuje a já při ní upadnu do polospánku. Do toho přicházejí sny. Nedávají smysl, většinou jsou nepříjemné - že něco kradu, že se někomu něco stalo a já jsem za to zodpovědný. Cítím výčitky svědomí - jak na to bude reagovat máma, že ji to zničí. Podobné stavy mívám i ve škole.“

Snivé stavy, euforie, deprese, výpadky pozornosti a paměti, odtržení od reality, změna osobnosti – pojal jsem podezření. Zeptal jsem se ho na jeho zkušenosti s drogami. Bez rozpaků přiznal, že kouří marihuanu. (Matka nebyla nijak jeho přiznáním překvapena. Jevila se mi jako svobodomyslná milující matka, která dokázala svému synovi leccos tolerovat).Považoval to za zcela přirozené. Začal s tím před 1,5 rokem. Termín přesně souhlasil s nástupem jeho potíží. Nebylo pochyb.
Vysvětlil jsem jim, v čem je příčina jeho problému. Podal jsem mu Cannabis sativa 200C s varováním, že pokud ještě vykouří byť jen jediného jointa, ať už ke mně na kontrolu vůbec nechodí.

Po čtyřech týdnech:
„Jsem bez depresí, v pohodě. Lépe se mi spí. Výpadky paměti a pozornosti jsou pryč. Pořád se to zlepšuje. “
Matka: „Nevybuchuje, není arogantní, je normálnější. Ještě je stále trochu nesoustředěný.“

Upozornil jsem je na to, že patří mezi malé procento rizikových lidí. Varoval jsem ho před pokusem vrátit se ke kouření marihuany, protože má vrozené dispozice po otci, které ho činí vysoce citlivým k drogám.
Byl jsem překvapen jeho reakcí. Reagoval naprosto zoufale, nedovedl si připustit, že by si už nikdy nesměl zakouřit trávu. Neustále argumentoval tím, že jeho nejlepší kamarád kouří trávu mnohem déle a mnohem častěji a nemá žádné potíže. Proč by je tedy měl mít on? Zatvrzele odmítal přijmout fakt, že pro něj je kouření marihuany vysoce rizikové. Docházely mi argumenty. Řekl jsem jim proto, že tady má práce končí. Doporučil jsem matce, aby s ním navštívila psychologa, který bude jistě umět argumentovat lépe než já a jež mu vysvětlí zmiňovaná rizika, navrhne terapii nebo postupy, jak se svodům drog vyvarovat. S tím jsme se rozešli.
O jeho osudu jsem dalšího půl roku nic nevěděl. Poté mne navštívila jeho matka s žádostí o léčbu mladšího syna. Při té příležitosti mi sama spontánně hlásila, že starší syn je v naprostém pořádku. Prý se celý půlrok vyvaroval jak marihuany, tak i kouření vůbec a za celou dobu nevypil snad ani jedno pivo. Změnil se prý k lepšímu a výrazně se zlepšil i jeho prospěch ve škole.
Chtěl bych věřit, že mu jeho abstinence vydrží po celý zbytek života. Jakékoli uklouznutí by pro něj bohužel zcela jistě mělo fatální důsledky.




zobrazit všechny články tohoto autora
logo.gif
titulní strana

publikační server
Homeopatie.
Ivories.CZ
přeji si zasílat
na můj e-mail:

autoři
měsíc
slunce
východ:07:49
západ:16:33
(50E 15N)
kontakt

vaclav.hrabak

volny.cz