přihlásit (s)registrovat konference
  v     v  
  Články  Aktuality  Seznamy  Knihovny 
31. července 2006
Jiří Vrbík Ing.

Fobie z žab




Název článku byl původně zvolen pouze jako pracovní. Zdaleka nevystihuje to, co zde chci popsat. Týká se jen jednoho zvláštního momentu případu, rozhodně však ne nejdůležitějšího. Přesto jej zachovávám. Ostatně na názvu snad tolik nezáleží.
Žena, 36 let.
"Mám hroznou lupénku. Cítím chronickou únavu, nebaví mne žít. Bolí mne všechny klouby. Nejvíc mi vadí bolest kloubů na prstech. Mám hluchého syna, potřebuji znakovat. To mne asi trápí nejvíc... Hrozně mi padají vlasy, odcházejí nehty. Pro ženu je to hrozné - chodit do práce bez vlasů, bez nehtů. Tak se snažím, ale ta lupénka je silnější než já. Moc se nevyspím, jsem pak zmlácená, zničená. Tělo by mělo dostat to, co potřebuje. Ale já musím všechno zvládat. Teď jsem hrozně agresivní, to zlo ve mně se mi nelíbí, jsem z toho nešťastná. Přestala jsem kouřit, abych si dokázala, že něco zvládnu - když člověk chce, dokáže cokoliv...Před 2 lety jsem musela vyžebrat peníze na sluchátka pro syna - to mě zlomilo. Myslím, že je to všechno moje vina. O svatební noci jsem potrácela. Měla jsem potratit, nedokázala jsem syna ochránit. Postarám se o něj, ale pro něho by bylo lepší, kdyby nebyl.
Jsem rozvedená, žiju 7 let s přítelem. Je to život bez lásky, pouhé zázemí. On je příliš hrubý, tvrdý, svůj. Rodiče se na mne vykašlali, když zjistili, že kluk je hluchý. Celý život bojuji se svojí mámou. V 19 letech mi nepovolila potrat. Prý jsem jí zkazila život. Já bych chtěla, aby mě měla ráda. Ona ale přijde, spustí tříhodinový monolog, neustále mi vyčítá, že měla kvůli mně těžký život, že i ty své milence musela mít kvůli mně. Nikdy se nezeptá, jak se mám. Já jen koukám, jak miluje mého bratra a jeho děti. Ale dala mi do života hodně - nezvládla bych tu dnešní situaci, kdyby na mně nebyla v dětství tak tvrdá - byla jsem celý život zvyklá spolehnout se sama na sebe. Nemohu přijít s ničím za mámou. Máma si řekne, že si poradím. Ano, poradím, protože musím. Pořád jsem ze sebe musela dělat hrdinku, nechtěla jsem brečet před lidmi. Máma jen říkala, jaká mám být a já jsem se snažila vyhovět jí, být dokonalá, mít samé jedničky. Od narození mám problémy s ledvinami a močovým měchýřem. Já jsem se chtěla před návštěvou pochlubit svými známkami, ale máma mne před nimi vždy nějak shodila. Namísto, aby mne pochválila, připomínala ty moje ledviny. Celý život jsem tlustá. Když jsem chtěla novou sukni, řekla mi - "ano, koupím ti ji, ale až zhubneš". Nikdy jsem neměla to své tělo ráda.
Z dětství si mámu pamatuji, že mne jen pořád mlátí. Do 12 let jsem žila u babičky. Matka mne nechtěla. Byla ambiciózní, věnovala se angličtině, francouzštině, baletu. Pak měl bratr úraz a já jsem se musela vrátit domů - někdo se o bratra musel starat. Dodneška to nechápu - kde se v ní vzalo to zlo vůči mně? Vyvrcholilo to v mém těhotenství, bylo to pro mne to nejhorší, co jsem kdy zažila. Byla jsem bezbranná, nemohla jsem ničemu čelit. Nejlíp mi bylo v nemocnici, kde na mne nemohla. Manžel mě opustil ve chvíli, kdy jsme vyšli z radnice. Na přání mé matky to tak bylo naplánováno. Matka si mě vychutnala. Neměla jsem obranu. Chtěla jsem se zabít, nechtěla jsem dítě do takových podmínek. Ve čtvrtém měsíci těhotenství jsem se zhroutila, tam začala ta synova hluchota, vím to. Neochránila jsem ho, neměla jsem se tak nervovat. Po narození mi nikdo nechtěl věřit, že je hluchý - ani doktoři, sestry. Potvrdilo se to, až když jsem je o tom sama přesvědčila. Lidé se ode mne odtáhli. V práci chtěli, abych skončila, já ji milovala - v té době se objevila ta lupénka a ty nehty.
Je to zátěž, hrozná zátěž. Jsem sova, ale musím brzo vstávat. Spěch. Pořád jsme jen utíkali, stíhali autobusy, každý den ráno 30 km do školy pro neslyšící a odpoledne zase zpět. Loni v září to bylo s těmi sluchátky. Je hrozné žebrat o peníze pro vlastní dítě. Teď je na 2. stupni, jsou tam učitelky, které předtím učily jen zdravé děti. Nechápou, že nejde o češtinu, ale o problém hluchých dětí. Křičí na ně, syn tam nechce chodit, chce, abychom se přestěhovali.
Nevím, co s ním bude do budoucna. Normální školu nezvládne tak co s ním - vyučit se truhlářem? Vždyť je inteligentní, zblázní se, potřebuje zaměstnávat mozek. A co já, kam půjdu dělat, až mi za 4 roky odejde do internátu? Kde mne vezmou, vše jsem zapomněla. Přijdu o něj. Jak se bude živit? Ožení se? Bude sám. Hluchota je o samotě, nemožnosti komunikace s lidmi. Je to pro mne štěstí, že ho mám. Pro něj to štěstí není, on je na tom stokrát hůř, než já. Nějak to musíme vydržet, učitelku nevyřeším. Musím se postarat. Koupila jsem horská kola a jezdím s ním na výlety. Kluk ve 12ti letech nemůže chodit s mámou za ruku, stydí se. Ale jak dlouho to vydrží? Pak to vyřeším psem, už jsem o tom přemýšlela. Koupím mu psa, aby nebyl sám.
Od té doby, co nekouřím, jsem agresivní. Na přátele, kteří mi nepřidali na sluchátka. Na lidi, kteří mne osloví a vytrhnou z přemýšlení. Pořád teď přemýšlím. Nemám ráda lidi. Nikdo mne nevyslechne, všichni mě jen využívají, všem jen sloužím. Mám strach z té své agresivity. Jednou jsem ve škole chtěla zabít kluka, který mlátil mého syna. Ne abych ochránila syna - já jsem se na toho kluka vrhla a chtěla jsem ho zabít! Je to strašné, protože v tom okamžiku to nejsem já. Jsem nesoustředěná, špatně odbočuji na křižovatkách. Nabourala jsem dřevěnou budku, nevím, jak jsem se tam dostala, jakobych to neudělala já. Chtěla bych být normální jako všichni ostatní, nemít pořád jen strach z budoucnosti, jestli to zvládnu, jestli to vydrží tělo, mysl... Nebaví mne žít."
Zeptal jsem se na sny a strachy.
"Vrací se mi sen, v něm je synovi asi 5 let. Jedeme vlakem, vlak zastaví, syn vystoupí a jde se vyčůrat. Vlak se rozjede a já ho tam nechám. Protože bychom tam zmrzli oba, na tom sněhu, kdybych vystoupila.... Věčně ho ve snech někde zapomínám... Jsme mezi neznámými lidmi, vysmívají se nám za něco... Zdá se mi o synovi, že mluví. V tom snu je z jedné strany lev, z druhé ovečka. Lev je krásný - ovečka je jehňátko. Jsem strašně spokojená když vidím, jak se syn opírá o toho lva. Mám pocit bezpečí, žádné starosti"…
Řekla mi, že má strach z jednoho živočicha. Nemůže vyslovit ani jeho jméno, jakou z něj má hrůzu. Nesnese ho na obrázku, pozná v časopise nebo v knížce, že tam ten obrázek je a tu stránku pak přeskočí. I u televize předem ví, že se objeví na obrazovce, a raději odejde. "Vypadá, jako ten známý obojživelník, ale je to ten jiný".
Popletla mne, myslel jsem si, že se jedná o čolka, a tak jsem se zeptal: "A co žáby, těch se také bojíte?". V té chvíli se událo něco zvláštního. V okamžiku strnula, začala se třást a s předpaženýma a mírně roztaženýma rukama neustále opakovala: ... "šába, šába, šába..." (skutečně to vyslovovala s "eš" na začátku, připadalo mi to velmi komické). Chvíli trvalo, než se vzpamatovala ze šoku. Dříve prý při spatření tohoto živočicha, nebo při vyslovení jeho jména, často omdlévala. Zeptal jsem se, co jí na něm tak vadí. Odpověděla, že všechno - barva, kůže, oči, pohyby... "Cítím strašný strach. Jakobych byla sama poskvrněná, když se s tím setkám. Jakobych byla celá tak hnusná, jako to zvíře. Musím se jít umýt, zakouřit si. Přes ten dým je svět lepší. Cítím se hnusná, nejen na povrchu, ale i uvnitř".
Někdy se jí o žábách i zdá: ... "V tom snu to není tak zlý. Je tam skála, na skále tůňka. Plavu v tůňce k okraji té skály, pod sebou vidím celý svět. Tam jich je! Nevadí mi, skáčou, jsou jich tam miliony. Nahoře na té skále si připadám jako vysoko ve vesmíru. Dole je sucho, já šplíchám tu vodu z tůňky přes okraj, zavlažuju tu zem. Pomáhám jim. Lidi nevidím".

Tak to je celá její výpověď.
Co je nejdůležitější v tomto případu? Je to těžký životní úděl pacientky. Je v něm zřejmá nesmírná vůle vyrovnat se s osudem, překonat všechny překážky. Vše je motivováno snahou postarat se o postižené dítě a zajistit mu alespoň nějakou přijatelnou budoucnost. Cokoli koná je podřízeno tomuto cíli, veškeré osobní potřeby a ambice jdou stranou. Zřetelně je cítit nadlidské úsilí překonat něco, co je téměř za hranicemi jejích možností a schopností, obrovský pocit zodpovědnosti a strach ze selhání. Jde téměř o přežití. Z toho pramení pocity bezmoci, deprese a ztráty naděje. Ale také pocity viny, opovrhování sama sebou. Za to, že nedokázala svoji životní situaci zvládnout tak, aby k tomu všemu nedošlo. Toto vědomí je umocněno názorem její matky na ni samotnou - až si připadá sama odporná jako ta ropucha, které se každý štítí a od které se všichni odtahují. Ropucha zároveň symbolizuje její matku. Protože je to ona, které se tak bojí, ona, která je v jejích očích tak odporná. Matka ji svým chováním dohnala do tohoto stavu a poskvrnila tak i ji. Příběhem se vine nedostatek lásky, péče, ocenění ze strany matky, která jí dává najevo svůj pocit opovržení, vyzdvihuje její zápory a nedostatky. Je na ni tvrdá a zlá a pokud jí vůbec věnuje svou pozornost, pak jen tehdy, aby si na ní vylila svůj vztek a vinila ji z toho, že jí zkazila kariéru. Má pro ni význam jenom jako hromosvod, jako služka, která se postará o všechny nepříjemné povinnosti a záležitosti. Pacientka nedokáže pochopit, proč to matka dělá, kde se v ní bere to zlo. Snaží se, seč jí síly stačí vyhovět matce, být vzorná, úspěšná, dokonalá. Doufá, že tím zvrátí názor své matky a ta ji začne milovat. Neuvědomuje si svůj omyl. Matka ji nikdy nepříjme, nikdy ji nebude mít ráda. Protože její matka za svůj stav nemůže, je ve stavu Veratra, trpí svým bludem o ztrátě společenského postavení a potřebovala léčit už před 40ti lety. Pocity zoufalství a ztráty naděje přecházejí do pocitů osamělosti v nepřátelském a nelítostném světě, kde i její známí ji nechali na holičkách, když to nejvíce potřebovala. To vede k podrážděnosti, agresi, vzteku, který pacientka jen s námahou ovládá a bojí se, že se jí vymkne z kontroly ( DD: Staph).
Vybavila se mi věta z MM: "pacient, jehož život byl jedním dlouhým těžkým zápasem". Lékem je Carcinosin, není třeba nic hledat, nic repertorizovat. Přesto beru do ruky repertorium a ověřuji si rubriku "Strach z žab". Jsem si jistý, že jsem ji v některém repertoriu viděl a pamatuji si, že tam byl jediný lék. Nemám příliš šťastnou ruku, našel jsem ji až v tom posledním. Je v Synthesis a skutečně je tam Carc. V ostatních repertoriích tato rubrika chybí.
Jen ze zájmu hledám rubriky k některým jejím projevům. Např. příhodě s budkou, nesoustředěnosti na křižovatkách, nepříčetnosti při ochraně syna před spolužákem přiřazuji rubriku "Mimo sebe, je". Zdá se mi zajímavá, dosud jsem o ní nevěděl. Je dobré se procvičit.

Léčba: Podán postupně 2x Carc 30C, 3x 200C, 2x 50M. Zajímavé je, že ať jsem použil jakoukoliv potenci léku, vždy se projevilo výrazné zlepšení, které trvalo bez několika dnů rovné 2 měsíce. Fobie z žab zmizela už po první dávce, což vyvolalo největší údiv u jejího syna. Ale to nebylo tak podstatné. Pacientka začala mít okamžitě chuť k životu. Řekla mi, že se těší na každý další den, který ji čeká. V průběhu léčby se událo mnoho zásadních změn jak na úrovni fyzické, tak psychické. Jednu chvíli se např. objevila úžasná chuť pomstít se své matce a všem, kteří ji využívali nebo nepomohli v kritických momentech života. Zlepšily se nehty, zhoršila se lupénka, jednu chvíli trpěla obrovskou bolestí kloubů a zubů. Rozeznávala, kdy se reakce po léku zastavila a přesně vycítila okamžik pro podání nové dávky. Přes všechny fyzické obtíže si neustále uvědomovala postupné zlepšování celkového stavu a vnímala prospěch, který jí léčba přináší. Stěžovala si na hroznou chuť na sladkosti, které se nemohla ubránit (v době, kdy ke mně chodila, vážila přes sto kilo). Z ničeho nic však po nějaké době léčby chuť na sladkosti zcela vymizela a pacientka začala rapidně hubnout.
Kritický okamžik nastal asi měsíc po poslední dávce 200C. Náhle se objevilo tak výrazné zhoršení kožních projevů, jaké jsem doposud ve své praxi u žádného pacienta při léčbě nezaznamenal. K tomu se přidala akutní bolest kloubů a zubů a pacientka se ke mně přihnala téměř šílená svěděním a bolestmi. Musel jsem zvážit a rozhodnout, zda se jedná o reakci na lék, nebo zda je to stav, vyžadující podání nové dávky. Dovtípil jsem se, že po tak dlouhé době od podání léku, kdy předcházelo zlepšení, nemůže jít o reakci na dávku, ale o projev procesu léčby. Asi bych nic nezkazil, kdybych pacientku nechal bez léku. Ale když ona tak neuvěřitelně trpěla! Bojoval jsem sám se sebou a nakonec jsem se rozhodl podat dávku 50M. S obavami jsem očekával reakci, stále jsem si nebyl jistý, jestli jsem vše nepokazil. Oddechnout jsem si mohl už druhý den, kdy mi pacientka volala, že náhle kolem poledne vymizely všechny bolesti jako bleskem během několika vteřin. Zase jsem se o něčem poučil, zase jsem něco pochopil z problematiky léčby. Šlo o akutní reverzní exacerbaci, která skutečně vyžadovala podání léku, neměla- li pacientka zbytečně dlouho trpět.
Po druhé dávce 50M se zdá, že léčebná reakce je již trvalejšího rázu. Hodně překročila limit trvání zlepšení 2 měsíce, začaly se lepšit kožní projevy (zcela se jí obnovily nehty a velmi se zlepšila lupénka) a je trvale ve vynikající psychické pohodě. Dvakrát v této době zaznamenala neuvěřitelný záchvat vzteku, kdy doma třískala talíři a házela hrnce po manželovi. Potom ale cítila, jak moc se jí ulevilo ( DD: Staph., která se však po podobném extempore cítí hrozně). Jde o zřejmé uvolnění potlačovaných emocí, které vede k harmonizaci psychiky a má zcela jistě léčebný účinek. Poslední stav je, že plánuje druhé dítě. Odpustila své matce a nyní k ní cítí už jenom lítost. Říká, že je poprvé v životě šťastná.

Zde bych mohl popis případu ukončit. Pacientka je na cestě ke zdraví, je na tom mnohem lépe, než na začátku léčby. Bude však trvat ještě mnoho měsíců nebo i let, než ji bude možno považovat za harmonickou osobnost.
Souvislosti a návaznosti případu jsou tak neuvěřitelně zajímavé, že budu ještě pokračovat. Všiml jsem si výrazného obrazu Veratra alba v psychice pacientky. Projevuje se v jejím opakovaném snu, v němž dlí vysoko ve vesmíru a zkrápí zemi kapkami vody. Veratru je často přiřazováno znamení Vodnáře, což je vzdušné znamení. Vybavte si jeho symbol - poloklečící postava, která drží v podpaždí džbán s vodou, ze kterého lije vodu na zem. Analogie je zřejmá. K tomu bludy Veratra: Blud, nebe je v, ve spojení s bohem je. Petroci ve Studánkách píše: "Veratrum míří do mrazu vesmíru". Vyzdvihuje jeho nezměrnou energii, intelekt, individualitu, násilí a prudké emoce. To jsou silné rysy pacientky. Tytéž rysy Veratra jsou zřejmé i u její matky, u které je i silný pocit ztráty společenského postavení. Později jsem si dotazy ověřil povahu její matky - ambice, emotivnost, mánii každého objímat a líbat na straně jedné a útočnost a násilí k vlastní dceři na straně druhé, ignorace většiny svých příbuzných a laskavost k cizím lidem, povýšenost a mnoho dalších znaků, typických pro Veratrum album. Pacientka mi řekla, že u žen v jejich rodě se tyto rysy táhnou celými generacemi - její matku přivazovala babička k noze stolu, aby nemohla utéci z domu, když sama odcházela ven. Prababička pacientky byla prý to samé. Pacientka přiznala, že ji děsí, že na sobě občas pociťuje rysy své matky. Rodové zatížení tedy nevymizelo, pouze vzhledem k nesmírně tvrdému životnímu osudu pacientky bylo překryto stavem Carcinosinu. Ten byl nutný proto, aby pacientka mohla v tomto prostředí přežít a postarat se o postiženého syna. Až bude tento stav odléčen, nepochybně se vrátí stav její rodové zátěže, chcete-li, konstituce - stav Veratra alba. Pacientka si ještě užije dlouhá léta léčby. Bůh nebo osud s ní hraje nepěknou hru.
Pojal jsem podezření. Proč neslyší její syn? Zeptal jsem se na to. Odpověděla mi, že neví, že to nevědí ani lékaři. Prý má všechny části sluchových orgánů zcela v pořádku, ale neslyší. Jestliže se ale konstituční stav Veratra táhne mnoha generacemi a její syn neslyší, přestože by slyšet měl (biologicky a orgánově je zcela v pořádku), zcela logicky se vynoří myšlenka na Veratrum s jeho mnoha známými bludy: je slepý, němý, HLUCHÝ, je těhotná, má rakovinu, má nevyléčitelnou nemoc. Kdo by si nevzpomněl na příběh němého chlapce v Sankaranově knize Duch homeopatie. Ověřil jsem si jeho chování - je přehnaně inteligentní, nekamarádí se s dětmi svého věku, komunikuje jen s dospělými, od kterých může získat nějaké vědomosti, zajímají ho vlaky a železnice. Ve svých 12 letech má neuvěřitelné znalosti o všech technických podrobnostech různých typů lokomotiv, zná dopodrobna historii železnice. Ignoruje většinu svých příbuzných, odmítá mazlení. Ve škole má problémy s učitelkou češtiny, které dává najevo svou nadřazenost, nekomunikuje s ní, při jejích hodinách si ostentativně sundává naslouchátka z uší. On zkrátka slyšet nechce! Postupně jsem stále více nabýval přesvědčení, že moje teorie je správná, že se chlapec nachází v hlubokém stavu Veratra alba, a že jeho hluchota by mohla být pouze mentálního původu.
Seznámil jsem matku se svou teorií a zeptal jsem se jí, zda by nechtěla zkusit homeopatickou léčbu i u syna. Nadšeně souhlasila. Rozhodl jsem se pro vysokou potenci, vycházel jsem z názoru, že by to chtělo mocný impuls hned na začátku. Podal jsem Verat 50M.
Průběh léčby syna se velmi podobá průběhu léčby matky. Zatím jsem 3x opakoval potenci 50M, reakce vydržela vždy bez pár dní dva měsíce. Po každé dávce je vidět markantní změna v psychice chlapce. Přestává se izolovat od svých vrstevníků, vyhledává kontakty s kamarády, víc chodí ven a vodí si kamarády domů. Začal chodit na Judo. Pečuje o svůj zevnějšek, čistí si zuby, voní se, zajímá se o holky, uklízí si svůj pokojík. Snaží se zdokonalit v mluvení. Ve škole tolik neignoruje učitelky, nesundává si sluchátka. Avšak vždy, když končí reakce organismu po podaném léku, začíná se opět izolovat a ztrácí zájem o druhé. Matka na něm potřebu nové dávky perfektně rozezná. Naposledy si dokonce o lék řekl sám: "už bych asi zase potřeboval zopakovat ten lék na slyšení".
Ve své praxi jsem se přesvědčil, že u stavů, kde byla zřejmá jedna vyvolávající příčina v průběhu pacientova života (náhlý psychický stres, úraz, potlačení, předávkování alopatickými léky, atd. atd...), často stačí jediná dávka dostatečně vysoké potence léku k nápravě stavu. Avšak u stavů, kde onemocnění vzniklo přirozeným vývojem prohlubování konstituce, nebo u stavů zděděných, jedna dávka léku nikdy nestačí. Je třeba trpělivě opakovat vyhovující potence léků a postupně oslabovat vrozenou dispozici. A to mnohdy po dobu mnoha měsíců i let. Pokaždé, když je zřejmé, že se reakce dlouhodobě zastavila, nebo když pacient začíná klouzat zpátky. Z uvedeného vyplývá můj optimismus. Věřím, že i v tomto případě se léčba vydaří. Je nutný jen dostatek trpělivosti na obou stranách. Osobně si myslím, že pacient začne slyšet tehdy, až se někde hluboko v jeho podvědomí zharmonizují jeho vnitřní pocity a emoce a zrodí se potřeba komunikovat s okolím. Protože jeho hluchota není ničím jiným, než jen ochranou před krutým a nelítostným světem, kterou si jeho mysl vytvořila zřejmě už v době těhotenství jeho matky, kdy se k ní svět choval tak krutě.



zobrazit všechny články tohoto autora
logo.gif
titulní strana

publikační server
Homeopatie.
Ivories.CZ
přeji si zasílat
na můj e-mail:

autoři
měsíc
slunce
východ:07:49
západ:16:33
(50E 15N)
kontakt

vaclav.hrabak

volny.cz