přihlásit (s)registrovat konference
  v     v  
  Články  Aktuality  Seznamy  Knihovny 
31. července 2006
Jiří Vrbík Ing.

Aurum bromatum?




Žena 46 let, učitelka, přišla kvůli psychickým problémům.

"Mám deprese, nebaví mne žít. Zkoušela jsem pozitivní myšlení, ale funguje to jenom chvíli. Ve dvaceti jsem byla u psychiatra, bylo to příšerné, tam už nikdy nechci. Jsem psychicky unavená, všechno mi je jedno, nemám vůli něco rozhodnout. Chtěla bych klid, pokoj, mám chuť to zabalit. Člověk by nejraději umřel. Ale já fungovat musím - mám děti, dva syny 12 a 17 let, ještě mě potřebují. Matka měla deprese celý život. Děda se oběsil v lese. Asi k tomu mám dědičné dispozice. Začalo to už v pubertě, od 12 let. Bylo mi šíleně smutno, měla jsem pocit osamocení. Neměla jsem k tomu důvod. Dělám dojem společenského člověka, měla jsem vždy mnoho kamarádek. Cítila jsem se nejistá, když se ostatní bavili - jako že tam nepatřím, že to všechno sleduji za sklem. Do 35 let jsem měla věčně divný pocit, že něco přijde, že se něco konečně změní - jakýsi pocit provizoria, pocit jako cizinec mezi blízkými. Překonávala jsem to a čekala - až dodělám školu, gympl, vysokou, vdám se… Zjistíte, že nic nepřijde. Nebaví mne to, co dělám. Byla jsem hodná dcera, snažila jsem se rodičům vyhovět, kvůli nim jsem vystudovala. Od přírody jsem bojovník, ale byla jsem vedená držet se zpátky. Celý život člověk potlačoval co by dělal rád. Měla jsem zodpovědnost vůči rodičům. Aby mohla dostudovat mladší sestra…
Od převratu přemýšlím o minulých životech. Mám pocit, že nepatřím do tohoto století, že nerozumím této době. Mobily, počítače, mikrovlnky - mám k tomu úplnou averzi. Cítím, že tu nechci být, že se stal omyl. Miluji filmy ze 30. let minulého století. Cítím se v té době jako doma, jako bych to zažila. Módu, architekturu, auta, životní styl, literaturu, umění. Přinášejí mi pocit jistoty, uspokojení, štěstí."
V jakém společenském postavení té doby se cítíte?
"Jako střední vrstva, něco jako středoškolský profesor nebo magistra v lékárně."
Co vás na tom přitahuje?
"To, že patřím do střední vrstvy. Protože ta doba měla určitý řád, pravidla, která se dodržovala, pravidla slušného chování. Dnes panuje vulgarita, děti ve škole jsou na sebe šíleně zlé, nekamarádské, neurvalé, ubližují si. Mám strach, že si něco udělají, děsí mne, že za ně mám zodpovědnost. Nenávidím učit, nelíbí se mi to. Nelíbí se mi celkové vztahy ve škole. Zažila jsem 10 ředitelů, ale žádného si nemohu vážit. Byly to slabé typy, žádná morální kvalita, nemožní jako ředitelé i jako chlapi. Vyžadují něco na dětech a sami to nedělají. Poslední ředitel parkuje svým soukromým autem na hřišti a tak vydal zákaz míčových her, aby mu auto nepoškodili. Kupuje si za školní peníze noviny a nosí si je domů. Požívá jen samé výhody a sám není vůbec morálně na výši. Jsem z toho utahaná, rezignovala jsem."
Jaké bylo dětství?
"Nevzpomínám na něj ráda. Matka je konfliktní osobnost, plácala se ve vztahu s otcem. Otec je společenský. Jezdil na hory a ona zůstávala se mnou doma. Já jsem otci podobná, to jí vadilo. Byla naštvaná i na mne. Tvrdila, že jsem panská povaha. Její matka se k ní chovala stejně jako ona ke mně, nikdy k nám nepřišla na návštěvu. Děsila jsem se, že budu mít dceru - modely chování se dědí. Matka by byla ta poslední, za kým bych šla, kdybych někoho potřebovala. Často na mne přenášela své problémy s otcem a já jsem pak cítila vinu, jako kdybych něco provedla. Ale nevěděla jsem co, stále jsem se kontrolovala, chtěla jsem se jí zavděčit, studovala jsem to co jsem nechtěla, starala jsem se o 7 let mladší sestru, která byla matčino sluníčko. V 18 letech si sestra podřezala žíly kvůli klukovi. Zavolala jsem záchranku a všechno jsem uklidila, aby to máma neviděla. Matka na to jen řekla: "kdybys to udělala ty, vůbec bych se nedivila." Neměla mne ráda. Myslím, že si mne pořídila proto, aby si udržela otce. Strašně ho milovala a bála se, aby jí neodešel za jinou. Byla jsem jejím nástrojem na otce."
Co škola?
"Byla jsem šílený nervák, stále rozklepaná, že neuspěji. Bála jsem se dostat špatnou známku, abych nezklamala otce. Celý život jsem měla pocit méněcennosti, nedokonalosti. Ve škole, v tanečních, doma - všude. Neustále jsem o sobě pochybovala."
Manželství?
"Jsem vdaná 27 let, vdávala jsem se z lásky. Manžel je pedant. Pochází z německé rodiny, má zafixované rázné jednání - ráno rychle vstát, umýt se studenou vodou. Nemůžu mu říct o tom, co mne trápí. Celý život honil jenom kariéru, tituly. Když jsem ho nejvíc potřebovala dělal docenturu a já se starala o něj a o děti. Nepodržel mě. Je mi už lhostejný."
Sny?
"Mívám divné sny. Jsem v koncentráku, šíleně se bojím rentgenu. Prchám, je noc, nevím kam.
Kouří komín a někdo říká, že je to krematorium.
Sedíme na dlouhé chodbě v jedné řadě, dostali jsme injekci, čekáme, až začne fungovat ta nemoc.
Schovávám se ve skříni před nepřítelem. Cítím, jak chodí kolem, mám strach, že otevře skříň a že na mne přijde. Šílený strach - až se zastaví srdce.
Utíkám do kopce, honí mne muž, cítím, že mne střelil do týla. Vnímám to štípnutí, bolest. Člověk se pak probudí celý zmatený."
Kdo je ten muž?
"Nepřítel, někdo v plášti. Ohrožuje vás na životě, ničí vás psychicky. Zničí vás, veškeré snahy jsou marné."
Spánek?
"Nemůžu často usnout kvůli starostem a nejistotě. Mám starosti hlavně o zdraví a bezpečnost svých dětí. Nejistota pramení z obavy, že by mne vyhodili z práce - mám pocit, že nic neumím."
"Cítím se dobře v Polsku, ráda tam jezdím. Líbí se mi Severní moře, tam bych se chtěla podívat. Moře mi moc chybí, mám ráda Balt. Obdivuji tu jeho nekonečnost, řád, vlny, které se pořád opakují - mám z něj pocit jistoty, klidu. Mám ráda vodu, nikdy jsem se jí nebála. Zdá se mi o vodě - potápím se, rychle pluji po hladině, jako člun. Nebo o tom, jak šíleně rychle jedu po hladké hladině rybníka, tělem vybírám zatáčky. Někdy se mi zdá o raftingu - řítím se jako po skluzavce přes ty kameny - rychle, lehce.
Hory mne děsí, cítím se v nich stísněná. Z výšek mám hrůzu - ve snech se mi zdává, že jsem nahoře a pode mnou je díra. Nebo že padám z mostu na silnici.
Mám ráda rovinu a čerstvý čistý vzduch. Musím často větrat, jinak mám pocit, že se dusím, hlavně když jsem v malé místnosti."

Těžká a pochmurná atmosféra čiší z tohoto případu. Deprese, nechuť k životu. Zklamání, únava, rezignace, smrt. Pocit osamocení, izolace, odcizení. Nepatří do této doby. Nejistota, pochyby o svých schopnostech, strach z neúspěchu. Zodpovědnost - za jiné a vůči druhým. Morálka, hodnota, estetika, krása, uznávané společenské postavení. Nebezpečí, nepřátelé, ohrožení. Pronásledování, zkáza, smrt. Nemožnost uniknout, ubránit se. Strach - z výšek, z pádu do hlubin. Bahno dnešní nemorální doby. Očekávání, rezignace, zoufalství. Pocity viny. Jakoby něco provedla.

Úvahy mne vedou k "těžké" zlaté sérii, k její pravé straně, která reprezentuje úpadek, pád, rezignaci, ohrožení a nepřátele. Vylučuji Mercurius, Thalium, Bismuth, Polonium, Astat, jejichž témata a obrazy mi na případ nesedí. Zbývá rozhodnout mezi Aurem a Plumbem. Oba léky mají v obraze téma vysokého postavení, pádu, strachu z nepřátel, zkázy, rezignace, zoufalství. V případu je však více zodpovědnosti a snahy vyhovět či postarat se o druhé, než jen snahy o udržení si postavení, více morálních hodnot, než jen prostého strachu z pádu a o život. Představa sama sebe jako středoškolského profesora či lékárnice je více o uznávané a povznášející službě druhým, o úsilí vykonat něco pro ostatní. Z celkové atmosféry případu vystupují spíše rysy Aura - zodpovědnost, morální kvalita, snaha nezklamat. Prostým užitím mentálních rubrik repertoria by bylo možno stejnou měrou zvažovat i Plumbum. Dilema řeší fyzický symptom, který mi pacientka uvedla - mívá palpitace, při kterých má pocit, že se jí srdce na chvíli zastaví (Aurum).
V hlavě mi však vrtala její věta o pocitech viny, jako by něco provedla. Už jsem to u svých pacientek slyšel několikrát. Mám v paměti zafixováno, že se tento pocit váže k solím bromu. Objevil se v mých úspěšných případech Kalia bromata, Natra bromata, Magnesia bromata. Kdyby to byl případ čistého Aura, spíše by řekla: "mám pocit viny, jako bych něco zanedbala." Je v tom určitý rozdíl - v prvním případě jde o morálku, v druhém o povinnost. Nevěděl jsem si rady ani s její touhou po moři, vodě a jejích snech na toto téma. Do obrazu Aura mi to nijak nezapadá. Souvislost, která mne napadla, je u Bromu známé zlepšení astma námořníků, když opět vyplují na moře (Kent). Řekl jsem si - když se jim zlepší astma, jistě se cítí lépe i celkově. Snad by to tedy mohlo korespondovat s generálií pacientky. Rozhodl jsem se podat Aurum bromatum 30C.
Kontrola po 5 týdnech:
Říká, že všechno je mnohem lepší. Změny se projevily po předchozím týdenním intenzívním vzteku. Zmizely deprese a tíživé pocity sebeobviňování. Více spí. Má pocit, že se smířila sama se sebou. Nic se jí tolik nedotýká, má pocit, jakoby po ní vše stékalo. Dokázala se postavit matce a telefonáty s ní ji nechávají klidnou. Ve vztahu s manželem se cítí srovnanější. Cítí se víc sama sebou. Bolí ji žíly na nohou.
Bez léku, další návštěva podle potřeby.
Navštívila mne znovu po 4 měsících. Bolí ji rameno, ve kterém měla před léty zánět. Žíly na nohou nebolí.
Zopakoval jsem Aurum bromatum 30C. Uběhly další tři měsíce a ještě se neozvala.



zobrazit všechny články tohoto autora
logo.gif
titulní strana

publikační server
Homeopatie.
Ivories.CZ
přeji si zasílat
na můj e-mail:

autoři
měsíc
slunce
východ:07:49
západ:16:33
(50E 15N)
kontakt

vaclav.hrabak

volny.cz